Naší knihovnu navštívila dne 22. března 2012 kbelská rodačka paní Eva Hervířová, rozená Hrbková a sepsala pro nás tyto vzpomínky na květnou neděli 25. března 1945:
„...Před 67 lety byla krásná květná neděle, ale spíš to byla neděle „krvavá“, což tenkrát nemohl nikdo tušit, co ho v tento den čeká. Ani moje celá rodina nic netušila, bylo nás celkem sedm, moje rodiče, dvě sestry – roční Zdenka a šestiletá Jana, mně bylo devět, babička s dědou a jejich syn.
Začalo to, když jsem přišla kolem poledne se sestrou z kbelského kostela domů. V kostele jsme byly „světit kočičky“ na velikonoce v domnění, že nás Pán Bůh ochrání s celou rodinou. Přišly jsme domů do Nekvasilovy vily, ani nám maminka nestačila dát oběd, když začaly houkat sirény. Nálety byly skoro obden, ale nikdy se nic nestalo, ale tento den byl pro nás a ostatní, kteří tam padli, osudným.
Tatínek nás všechny popadl a museli jsme utíkat přes pole do rokle. Tam ale byli němečtí vojáci s protileteckými děly, což nikdo nemohl tušit, ale to už bylo pozdě. Tatínek s ostatními zalehli do křoví, ale mě babička popadla za ruku a utíkala se mnou na druhou stranu rokle, daleko od ostatních. Zalehla mě svým tělem, čímž mi zachránila život a sama při náletu zemřela. Střepiny z bomb mě zasáhly do levé ruky, o kterou jsem málem přišla. Ta hrůza trvala snad dvě hodiny, pak přišli vojáci a všechny, kdo přežil, odnesli na kraj silnice, kde nás pak naložili na náklaďák a odvezli do kbelské obecní školy a odtud do Prahy na Bulovku. Cestou jsem omdlela pro velkou ztrátu krve a probudila jsem se až po několikahodinové operaci ruky na pokoji v nemocnici.
Tatínek nás všechny popadl a museli jsme utíkat přes pole do rokle. Tam ale byli němečtí vojáci s protileteckými děly, což nikdo nemohl tušit, ale to už bylo pozdě. Tatínek s ostatními zalehli do křoví, ale mě babička popadla za ruku a utíkala se mnou na druhou stranu rokle, daleko od ostatních. Zalehla mě svým tělem, čímž mi zachránila život a sama při náletu zemřela. Střepiny z bomb mě zasáhly do levé ruky, o kterou jsem málem přišla. Ta hrůza trvala snad dvě hodiny, pak přišli vojáci a všechny, kdo přežil, odnesli na kraj silnice, kde nás pak naložili na náklaďák a odvezli do kbelské obecní školy a odtud do Prahy na Bulovku. Cestou jsem omdlela pro velkou ztrátu krve a probudila jsem se až po několikahodinové operaci ruky na pokoji v nemocnici.
Jako zázrakem jsem o ruku nepřišla, ale mám ji dodnes těžce postiženou. V nemocnici jsem byla přes rok, než mě dali doktoři trochu dohromady. Nejhorší ale pro mě bylo, když jsem se až po víc jak roce dozvěděla, že celá moje rodina už nežije; ani na pohřbu jsem nemohla být. Všichni byli pohřbeni do společného hrobu ve Vinoři. Nakonec se mne ujala teta, která mne vychovávala až do mých 18 let v Ústí nad Labem.
Nyní žiji v Kladně, kam jsem se se svým manželem přestěhovala. Ze Kbel jsem nedobrovolně odešla 25. března 1945 a jsem ráda, že jsem se sem mohla ještě jednou podívat. Každý rok si 25. březen připomínám a nikdy nezapomenu na moje rodné Kbely, které jsou dnes mnohem krásnější...“
Eva Hervířová, roz. Hrbková, bytem Kladno
