Letopisecká setkání v roce 2013
Téma:
č. 9 – Nejstarší domy a ulice Kbel
č. 10 – Konec 2. světové války
č. 11 – Historie některých domů Kbel
č. 12 – Silnice a chodníky za války i po válce, kdo je uklízel, veřejné osvětlení
č. 13 – Běžný život v rodinách po válce
č. 14 – Obecná a Měšťanská škola ve Kbelích
č. 15 – Vymizelá řemesla před, během a po válce.
č. 16 – Spolky a organizace ve Kbelích před válkou, za války a krátce po válce
č. 17 – Nejstarší rody, nejstarší domy a nejstarší občané Kbel; majitelé Kbel ve středověku
č. 18 – Proměna Kbel ve fotografiích, představení kalendáře 2014, vznik letiště
9. Letopisecké setkání 4. 1. 2013
Na prvním setkání v novém roce 2013 se sešlo několik kbelských občanů a zavzpomínali na další historii a historické události týkající se Kbel.
Povídali jsme si o nejstarších domech a ulicích. Pravděpodobně nejstarší ulicí ve Kbelích je ulice Vrchlabská, která se dříve jmenovala Palackého a ještě před tím Švehlova. Po návštěvě archivu, kde jsou údaje od r. 1850, budu moci napsat o starých domech více. Nyní ze vzpomínek pamětníků.
Nejstarším stojícím stavením bude stodola ve dvoře Šedivých ve Vrchlabské ulici, která je z roku 1713.
Většina domů na Vrchlabské ulici patří mezi nejstarší ve Kbelích. Dále domy na ulici Mladoboleslavské a Železnobrodské. Mezi další staré domy patří nejstarší školní budova na Mladoboleslavské ulici, nyní přestavěna na Dům seniorů. Za zmínku stojí i Gočárovy domy, které stávaly v objektu kbelského letiště. Dosud se zachovaly pouze dva a v sedmdesátých letech minulého století byly přestěhovány do areálu zoologické zahrady, kde stojí doposud.
Rovněž významnou stavbou je maják, který sloužil i jako vodárna. Byl postaven před 85 lety. V roce 2006 byl prohlášen za kulturní památku a ještě v témže roce proběhla rekonstrukce vnějšího pláště objektu. Byla obnovena fasáda podle nálezové situace původní barevnosti fasády, byly odborně opraveny plastiky na vodárenské věži. K dokonalosti obnovy byl návrat čirého zasklení všech výplňových prvků. Slavnostní představení opravené věže bylo 15. února 2007 v areálu vojenského letiště v Praze-Kbelích. Za další kulturní památku byl prohlášen v roce 2011 Soubor budov areálu AERO Kbely. Soubor 5ti hangárů dokumentuje vývoj letištního stavitelství od období 1. světové války po konec 40. let dvacátého století.
Pro zajímavost uvádím ještě dvě kulturní památky. V roce 1934 sochař Ladislav Šaloun vymodeloval sousoší Rozum a srdce. Jeho pozměněnou variantu Rozum a cit v boháňském pískovci zakoupila v roce 1940 Národní galerie v Praze. Sousoší bylo v roce 1951 umístěno v Růžovém sadu na Petříně, pak v zahradě Trojského zámku a od roku 1975 je v parku u kbelského rybníka. Další kulturní památkou ve Kbelích je socha svatého Vojtěcha, která pochází z dílny sochaře Františka Ignáce Platzera. Stojí ve Vrchlabské ulici asi od druhé poloviny 18. století. Kulturní památkou je od roku 1958.
Mezi staré objekty, které již nestojí, patří Pivovar postavený v roce 1758 a velký dvůr. Stával nad rybníkem, kde se nyní nachází nová zástavba s Billou. Další budovou byla Thérovna. V roce 1863 (je to 150 let) založil Václav Nekvasil další cihelnu a o rok později továrnu na výrobu dehtové střešní krytiny. Dům se boural až před výstavbou pošty v Semilské ulici.
Na místě dnešního kostela stávala kaple sv. Alžběty Durynské zřízena ze staré stodoly.
Dalším tématem byly svatby a pohřby. Vzhledem k tomu, že Kbely neměly kostel, byla matrika na faře kostela ve Vinoři. Tam se konaly i svatby a křtiny. Ve Kbelích v té době nebyl ani hřbitov, tak se pohřbívalo rovněž hlavně ve Vinoři. Ze Kbel šel smuteční průvod za doprovodu hudby dnešní Mladoboleslavskou ulicí do Vinoře.
Pro doplnění historických i zajímavých údajů prosím všechny, kdo bydlí ve starém domě a zná jeho historii, co se týče stavby i přestavby i jeho obyvatel, podělte se s námi o tyto skutečnosti. Můžete písemně na e-mail paní kronikářky: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript..
10. Letopisecké setkání 1. 2. 2013
Na již 10. letopiseckém setkání se sešlo devět spoluobčanů a zavzpomínali na konec druhé světové války ve Kbelích.
V obci se konala řada sbírek: na Lidice, které byly nacisty vypáleny, na Slezsko a repatrianty. Byla státem nařízena sbírka ve prospěch slovenských krajů, ale vzhledem k velkým místním škodám při náletu 25. března se v naší obci sbírka nekonala.
V obci byl místní průmyslový podnik Vojenské telegrafní dílny, za války přejmenovaný na Ostmarkwerke, kde byl zbrojní průmysl. Závod zaměstnával asi 5.000 lidí. Po válce byl přejmenován na PAL (průmysl automobilový, letecký). Za květnového povstání stála před podnikem barikáda, ale musela být rozebrána, aby mohly projíždět sovětské tanky. Že obcí projížděly a lidé je vítali, dokladuje několik fotografií pořízených amatérskými fotografy.
Po skončení války byla v červnu v Sokolovně velká tancovačka.
Ve Kbelích byli němečtí a rakouští zajatci. Byli přidělováni statkářům a hospodářům, kde pracovali za stravu. Pan Jiří Kubeš vzpomínal na svého strýce Františka Kubeše, u kterého pracoval rakouský zajatec, který se později vrátil do Rakouska a on i celá jeho rodina byla panu Kubešovi vděčná za jeho přístup k němu.
Od roku 1939 až do roku 1953 (do měnové reformy) byly přídělové potravinové lístky.
Potraviny k nám dovážela UNRA.
Na počest padlým za povstání a náletu bylo ve Kbelích několik pomníčků v místech, kde lidé zahynuli. Jeden byl v Jilemnické ulici směrem na Ctěnice před přejezdem po pravé straně. Další pomníček byl směrem na Satalice v souběhu ulic Nymburské a Xaverovské do Hornopočernické. U závor po levé straně směrem do Vinoře na Mladoboleslavské ulici je pomník padlým druhé světové války, kam se každým rokem 5. května pokládají na uctění památky věnce. Pomník obětem druhé světové války je také v areálu bývalého podniku Pal.
Ve Kbelích žila rodina Albrechtova, která měla papírnictví na křižovatce Mladoboleslavská.
Paní Albrechtová byla jediná židovka ve Kbelích a zahynula v koncentračním táboře.
11. Letopisecké setkání 1. 3. 2013
Na tomto setkání se sešlo 14 spoluobčanů ke společnému vzpomínání. Hned na začátku se přišel podívat pan starosta Žďárský a byl překvapen velkou účastí. Nabídl, aby se již příští setkání konalo v zasedací místnosti ÚMČ, protože viděl, jak se všichni nemohou do vyčleněné části knihovny vejít. Bude to velký přínos pro další setkávání vhledem k tomu, že v zasedací místnosti jsou monitory a budou se moci různé fotografie a dokumenty ukazovat všem najednou. Na dnešním setkání jsme si připomněli historii některých domů.
Dnešní hotel Marie-Luisa v Krnské ulici byla původně vila továrníka Ing. Vaníčka. Po válce byly pronajaty v přízemí 4 obytné místnosti pro dvě oddělení mateřské školy, přeložené sem ze staré školní budovy, za roční nájem 18.000,-Kčs (údaje převzaté z opisu staré kroniky). Později byla mateřská škola v celé vile. Po přestěhování mateřské školy do nových prostor, byla budova upravena na Dům pionýrů, kterou využívaly kbelské děti až do roku 1990. Pamětníci uvádí, že dcera Ing. Vaníčka Marie-Luisa, byla ženou architekta, který navrhl kbelský kostel. Do vily se již nikdy nevrátila a zemřela ve Kbelích v nedobrých podmínkách.
Na křižovatce Mladoboleslavská - Krnská v domě dnešního Světa mazlíčků byla původně lékárna, potom obuv a drogerie. Hned vedle obuvi byl původně řezník Mareš, později cukrárna u Bukovských, nyní je to jen obytný dům a z cukrárny je garáž.
Rovněž na křižovatce na Mladoboleslavské ulici za Světem mazlíčků je nyní veterinář. Původně tam byl dřevěný domek, ve kterém byla galanterie. Dřevěný domek již nestojí.
Za přejezdem na Mladoboleslavské ulici stával hostinec a hotel Morschteinů. Později jej koupil pan Jelínek a říkalo se tam U Jelínků. Poté z objektu vznikl Motorest a v prvním patře sídlila Domovní správa. Po přestěhování domovní správy byly v prvním patře zase pokoje hotelového typu. Nyní je již Motorest několik let zavřen, pouze v zadní části se provozuje vinárna Útulek.
Z časových důvodů jsme vše podle programu neprobrali, proto budeme pokračovat příště.
Chtěla bych ještě opravit některé nepřesnosti ze Kbeláku č. 43 z 8. letopiseckého setkání.
Pan Karel – obecní policajt ve Kbelích do roku 1945 - kdy byl převezen do koncentračního tábora v Terezíně a tam zemřel. Jeho syn také Karel Černý byl velitelem hasičů a zemřel devátého května 1945, kdy ho srazilo před Palem auto ruských vojáků.
Z 9. letopiseckého setkání - nejstarším stojícím stavením je stodola ve dvoře Bendlových (ne Šedivých) ve Vrchlabské ulici z roku 1713.
Děkuji za upřesnění.
Těším se na další setkání a nezapomeňte, že bude vždy p r v n í p o n d ě l í v měsíci od 13 hodin v zasedací místnosti místního úřadu.
12. Letopisecké setkání 8. 4. 2013
Poprvé jsme se sešli v pondělí v zasedací místnosti úřadu MČ P 19. V zasedací místnosti je více místa. Každý sedí pohodlně u stolu a před sebou má obrazovku počítače. Je to velká výhoda, protože můžeme fotografie promítat přímo na obrazovky a vidí je všichni současně.
Ještě jednou panu starostovi děkuji za poskytnutí místnosti na letopisecká setkání.
Dnešním tématem bylo:
- historie některých kbelských domů - pokračování z minula
- silnice a chodníky za války i po válce a kdo je uklízel
- veřejné osvětlení
- zajímavosti o Kbelích a jejich obyvatelích
- identifikace fotografií.
Dům na křižovatce Mladoboleslavská x Krnská patřil původně Gajdůškovům, pak tam byl obchod Odkolek, potom se tam prodával nábytek (Patrik) a nyní je obchod několik let zavřený a pravděpodobně tam bude cukrárna. K historii dalších kbelských domů si žádný z pamětníků již na nic nevzpomněl. Chodníky u domů byly prašné, od silnice je oddělovala škarpa na dešťovou vodu. Po válce dostali obyvatelé dlaždice a každý si chodník dělal sám a také si jej sami uklízeli.
Ani silnice na tom nebyly lépe. První vydlážděné silnice byly Mladoboleslavská a Vrchlabská a měly také jako první elektrické osvětlení. Další silnice vedla ze Kbel přes Satalice do Kyj až na Hrádek. Silnice byla za války během jednoho roku vybetonovaná.
Vodu měl každý ve studni. Studně v uličkách byly napájeny potokem z letiště, který teče do rybníka. V roce 1914 se začala kopat první kanalizace. O pořádek v obci se starali cestáři Holubovi a pan Mikšovský. Tolik ze vzpomínek občanů.
V archivu v Přemyšlení jsem našla ještě tyto zajímavé údaje. Je to ze Zápisu ze schůzí obecního zastupitelstva z let 1891 – 1911 a týkají se dnešního tématu.
Již 1.4.1894 se projednávalo na zastupitelstvu zřízení nových svítilen. Celkem 8 ks měl zajistit pan Antonín Dobeš a Václav Nykodým.
V roce 1911 byla zřízena studna u hráze rybníka z pískových kružáků určena na kropení silnic.
V roce 1914 se jednalo o provedení nové kanalizace. Doposud splašková voda vedla cementovým potrubím kolem rybníka (asi v ulici Vrchlabské) a bylo to nedostatečné.
Posledním tématem byly fotografie, které jsme ukazovali na monitorech. Bohužel je nikdo nedokázal blíže identifikovat. Jsou stále k vidění na informacích místního úřadu.
Příjemné posezení a povídání skončilo asi v 15 hodin a všichni se již těšíme na další, které bude 6. května 2013.
13. Letopisecké setkání 6. 5. 2013
Na dnešním letopiseckém setkání se sešlo asi 16 spoluobčanů.
Téma setkání bylo:
- běžný život v rodině
- vybavení domácností
- pracovní místa, profese
- co se doma jedlo, jak se oblékalo
- zvyklosti v rodinách
- jak pomáhaly děti. Přestože se toto téma zdálo být jednoduché, nebylo snadné pro pamětníky si běžný život vybavit. Přesto se trochu rozpovídali např. o tom, že nebylo zvykem se každý den koupat. Koupalo se jen jednou za týden v sudu nebo neckách, protože koupelny běžně nebyly a mylo se v umývadle. Žilo se převážně v kuchyni, kde se odehrávalo veškeré dění rodiny. Jedla se hlavně polévka, maso většinou jen v neděli. Pila se káva z cikorky a lámal se do ní chleba.
Nebyly ledničky a tak se potraviny uchovávaly většinou ve sklepích. Maso se udilo nebo se balilo do octové vody a dávalo do studny do chladu. Pečivo se peklo doma i kupovalo. Byly k dostání i pomeranče, na které se stály fronty. Ve Kbelích byly dvě levné prodejny. Bratrství, prodejna stála proti nynější lékárně na Mladoboleslavské ulici a Včela, kterou vlastnil syn statkáře Nekvasila. V obou obchodech se dostávala knížka na zaznamenávání nákupů a jednou za rok si za bonus mohli levně nakoupit.
Děti musely doma poslouchat, jinak dostaly i řemenem. Většinu času trávily v sokolovně, kde si hrály i cvičily. Přímo u školy na hřišti se hrál volejbal. Děti musely doma také hodně pomáhat. Mýt nádobí, sbírat klásky, dělat šišky pro husy, okopávat řepu, drát peří.
Ženy byly většinou v domácnosti, pracovali muži. Nikdo si ve vzpomínkách nevybavil, jak rodiče pracovali, pokud to nebyli drobní živnostníci nebo řemeslníci. Byli lidi i bez práce. Scházeli se u tzv. líné pumpy ve Vrchlabské ulici pod křižovatkou. Dostávali žebračenky.
V rodinách se udržovaly různé zvyky. Na vánoce se zdobil smrček a dostával se jen jeden dárek. Některé rodiny na Velký pátek chodily na bohoslužby. Na Boží tělo se při procesí sypaly květy před panem farářem. Chodilo se do kostela ve Vinoři, v Čakovicích nebo do kbelské kaple. Večer se v některých rodinách četlo, někde zpívalo nebo tancovalo. Chodilo se také brzo spát, ještě nebyla televize. Pokud si někdo z dalších pamětníků vzpomene na běžný život v rodině, může naše povídání obohatit o svoje vzpomínky.
Ve Kbeláku č. 44 byly z vyprávění pamětníků uvedeny chybné údaje o rodině pana Ing. Vaníčka a jeho vile. Na letopisecké setkání přišla dcera pana Vaníčka paní Ambrosová a uvedla následující.
Vilu v Krnské ulici koupil pan Vaníček od pana Milera v roce 1927 nebo 1928. S manželkou měli tři děti, z nichž dcera Alena zemřela v roce 1937. Žije syn Petr a dcera Máša (paní Ambrosová). Pan Ing. Vaníček byl odborníkem přes barvy. Vlastnil patent na latexovou nátěrovou hmotu. Na Slovensku zaváděl továrnu na chemickou výrobu. Pracoval také na chemické fakultě na Vysoké škole v Pardubicích. V roce 1958 šel do důchodu. V roce 1964 onemocněl a zemřel. Po válce, jak již bylo minule uvedeno, byla v přízemí zřízena mateřská škola, která se později rozšířila do celé budovy. V osmdesátých letech sloužila vila jako Dům pionýrů až do roku 1990. V roce 1965 se musela paní Vaníčková z vily vystěhovat a dostala byt v hotelu U Pilota ve Kbelích. Ten se v roce 1973 zboural a paní Vaníčková dostala garsoniéru na Jižním Městě, ale převážně žila u své dcery Máši. Zemřela v roce 1981.
Paní Ambrosová je manželkou architekta Ambrose, který projektoval kbelský kostel. Paní Ambrosové byla v restituci vila vrácena a od roku 1992 v ní začala provozovat penzion pod názvem Marie-Luisa. V roce 1999 penzion prodala. Tím se paní Ambrosové ještě jednou omlouvám za záměnu s její maminkou, a tím i k chybným údajům.
Děkuji všem zúčastněným za krásné povídání. Téma příštího setkání je škola a vše co s ní souvisí. Sejdeme se opět první pondělí v měsíci tj. 3. června 2013 ve 13 hodin.
14. Letopisecké setkání 3. 6. 2013
Přestože venku pršelo, a některá města včetně Prahy zužují záplavy, sešlo se k dnešnímu vzpomínání 15 pamětníků a z toho i dva ze Satalic, kteří jsou rodilí kbeláci.
Dnešní téma se týkalo školy obecné i měšťanské:
- povídání o školních kronikách z archivu v Přemyšlení
- ukázky zápisů
- kdy se školy otvíraly
- učitelský sbor
- jaké se vyučovaly předměty
- zařízení ve školách
- kolik žáků bylo ve třídách
- mimoškolní činnost. V archivu v Přemyšlení se nacházejí 3 knihy – školní kroniky.
1. Kronika obecní školy založená v roce 1890 a je psaná do roku 1922.
2. Kronika – Pamětní kniha obecné školy ve Kbelích okres Karlín, léta 1922–1935.
3. Kronika – Pamětní kniha měšťanské školy ve Kbelích, léta 1932–1940.
Všechny kroniky jsou velmi zajímavé, a proto jsme hodně zápisů naskenovali. Postupně budeme ve Kbeláku zveřejňovat články o stavbě škol, obsahy některých ročních zápisů jako např. začátek školního roku, náboženské cvičení, zdravotní stav školní mládeže a jiné. Pamětní kniha měšťanské školy obsahuje také hodně fotografií zejména učitelského sboru.
Také naši pamětníci přinesli školní fotografie, které jsme naskenovali, a hlavně se nám podařilo popsat většinu osob na fotografiích.
Všichni vzpomínali, jaké se učily ve škole předměty a kdo je vyučoval. Trochu to bylo ztížené tím, že máme již dvě generace pamětníků (narozeni v roce 1920 -1930 a 1930 – 1945) a každého učil někdo jiný.
Předměty a učitelé starších pamětníků:
ředitel – Kuchař
čeština – Marie Glabasníková, Kučerová a Reichová
náboženství – Hačecká
krasopis – Korynta
matematika – Korynta, Siegl, Karabáčková
rýsování – Kubišta
zeměpis – Kučerová
dějepis – Kučerová, Obrman
ruční práce a vaření – Kellnerová, Vejlupková
zpěv – Sedlický, Siegl, Salač
tělocvik – Matějková
kreslení – Novák
1. a 2 třídu učil pan uč. Plesnivý.
Základní škola byla 1. až 4. třída, potom byla měšťanská škola 1. až 3. třída. Do měšťanky ve Kbelích chodily děti ze Satalic a Vinoře. Z osmé třídy se vycházelo a žáci mohli přejít na gymnázium nebo jiné odborné školy. Do 4. třídy měšťanky se chodilo do Čakovic. Mohli také jít jen na Jednoroční učební kurz (JUK) . Tělesně slabší chodily na JUK ve škole ve Kbelích, kde se vyučoval těsnopis, psaní strojem, čeština a matematika.
Mladší pamětníci měli tyto předměty a učitele:
ředitel – Soukup
čeština – Maříková, Granát
matematika – Brož
fyzika – Brož
chemie – Pluhař
přírodopis/biologie – Pluhař
dějepis – Waschirovský
zeměpis - ?
zpěv - ?
ruština – Zahrádka
tělocvik – Kaucká, Daněček
1. třídu učila paní uč. Folová.
Před válkou ani za války se ve škole nevařilo, děti chodily na obědy domů. Asi od roku 1941 dostávaly chudší děti polévku do hrnku ve staré školní budově. Později v sále u Suldovských byla zřízena družina a vařily se obědy asi od roku 1947.
Další vývařovna a školní jídelna byla v dnešní Hornopočernické ulici č. 8, kde byla dříve stáčírna piva. Vývařovnu známe pod názvem U Kujalů. V provozu byla v letech 1950-1961. Po otevření nové školy v roce 1961 byla vývařovna a jídelna přímo ve škole a do „staré školy“ (dnešní Palestra a Dům seniorů) se obědy dovážely a jídelna byla mezi oběma školami v nízké budově, ve které se vyučovaly dílny. Další vývařovna s jídelnou pro školu byla u Tlustošů na Mladoboleslavské ulici č. 49 (dnešní cukrárna Avanti). Zařízení ve třídách bylo velmi skromné. Základní věci: tabule, houba, křída, kalamář, umývadlo. Nejdříve se sedělo v dřevěných lavicích po třech, později po dvou.
Mimoškolní činnost byla zaměřena převážně na sport. Nebyla televize ani počítače, tak se děti scházely na hřišti Sokola, tělocvičně DTJ a FDT v Lidovém domě. Byly zde kroužky hasičů, skauti, pěvecký kroužek Dalibor. Co je nyní kavárna na rohu Semilské a Toužimské ulice byla tělocvična DTJ a tam se hrál ping-pong. Hrál se také fotbal a volejbal. Mimo hřiště Sokola byly dva volejbalové kurty za fotbalovým hřištěm. Oblíbená byla i atletika.
Bylo to velmi zajímavé téma a všichni si hodně zavzpomínali.
Prosím čtenáře Kbeláku, pokud najdete nesrovnalost nebo máte nějaké doplnění k tomuto tématu, napište na email paní kronikářky.
Další setkání bude po prázdninách v pondělí 2. září 2013 ve 13 hodin v zasedání místnosti radnice.
Téma: Zaniklá povolání a řemesla ve Kbelích. Přeji všem klidné a pohodové dny.
15. Letopisecké setkání 2. 9. 2013
Po prázdninách, hned 2. září, jsme se sešli na 15. letopiseckém setkání. Třináct kbeláků vzpomínalo na řemesla ve Kbelích v období první republiky, za války a částečně po válce, která v současné době ze Kbel již vymizela.
Práce popeláře byla dříve úplně jiná než nyní. Popelář pan Čeněk jezdil s koňmi a vozem, na který lidé vysypávali popel. Po vytěžení písku v Čeňkově pískovně se do vyhloubeného prostoru zavážel popel a tomu místu se říkalo „v neckách“.
Zaměstnání cestář již také není. Cestář vyplňoval díry v silnici, když ještě nebyl asfalt a uklízel chodníky. Za první republiky cestáři nebyli, každý si před domem uklízel sám. Prvním cestářem ve Kbelích byl pan Nykl, později rodina Holubova.
Mezi další vymizelé zaměstnání patřilo sbírání králičích a zaječích kůží. Pan Černý jezdil na kole a volal „ zaječí, králičí kůže „ a lidé již čekali před domem, aby mu kůži za 1,- korunu prodali.
Byli zde i dráteníci. Letovali hrnce, ale i brousili brusle. Dílnu měli na Mladoboleslavské ulici na konci zahrady u Slanců proti Motorestu.
Braťkové byli lidé, kteří chodili s koši a prodávali drobnosti. Vedle Neumanů na Mladoboleslavské ulici proti Sokolovně byla v malém domku půjčovna masek.
Dalším zajímavým řemeslem byli cínaři. Rodiny Bělových vyráběly a cínovaly kotle. Bydleli pod Motorestem a ve čtvrti k Čakovicím.
Ve Kbelích byli i dva kominíci - páni Kříž a Pech.
První fotograf pan Vondrák měl ateliér co je lékárna na Mladoboleslavské ulici. Dalším fotografem byl pan Bízek, fotoateliér měl v Hornopočernické ulici, nyní se tam prodávají pracovní oděvy.
Mezi další vymizelá řemesla ve Kbelích patří hodinář - pan Kreisinger, čalouníci - pan Uřídil a pan Votava, švec - pan Žáček, krejčí - pánové Chroust, Jouza, Vitík, Matouš.
Prvním zahradníkem byl pan Suchopárek, na Mladoboleslavské proti Sokolovně po něm pan Zechovský. Dalšími zahradníky byli Kejř, Hejna, Štrobl, Cihlář a Hein.
Drobné nářadí a domácí věci opravoval pan Bradna, kola zase pan Záruba.
Děkuji všem, kteří se zúčastnili letopiseckého setkání a podělili se s námi o své vzpomínky.
Pokud si někdo vzpomene ještě na řemeslo, které v současné době již ve Kbelích není, tak mi to prosím sdělte.
16. Letopisecké setkání 7. 10. 2013
Spolky a organizace ve Kbelích před válkou, za války a krátce po válce byly říjnovým tématem 16. Letopiseckého setkání, které se uskutečnilo 7. října. Povídání a vzpomínání bylo velmi zajímavé. K nejstarším spolkům ve Kbelích se řadí Sbor dobrovolných hasičů. Byl založen 1. května 1881. Velitelem hasičů byl tehdy pan Černý. Jeden z prvních požárů, kde kbelští hasiči zasahovali, byl požár Národního divadla v roce 1881. První zázemí měli hasiči ve stodole v místech dnešní benzinové pumpy.
V roce 1910 byl založen »Spořitelní a záložní spolek pro Kbely«. Starostou spolku se stal pan Karel Nekvasil. Dalšími členy byl pan František Vyhnálek a František Škorpil.
V hostinci u Suldovských byl roku 1912 založen Sokol. Prvním starostou Sokola byl pan Antonín Svoboda. Ze vzpomínek pamětníků vyplývá, že do roku 1948 byla náčelnicí paní Knotková a náčelníkem pan Kolář. Děti cvičily sestry Zouzovi a paní Hrobcová. O činnosti Sokola a jeho historii se psalo na stránkách Kbeláků č. 42 a č. 46.
Ve Kbelích byla i organizace »Volná myšlenka«, ta se držela hesla „Po Vídni zúčtujeme s Římem“. Vznikla po roce 1918. Jak se uvádí v opisu Pamětní knihy, byl bez vyznání ve Kbelích snad jen Jindřich Kučera, jinak všichni byli věřící. Uvedený spolek usiloval o to, aby lidé byli bezvěrci, rodiče odhlásili děti z náboženství katolického, které se vyučovalo ve škole. Z 260 dětí jich zůstalo věřících pouze 10. Byly odstraněny kříže ve školních síních. Činnost spolku byla ukončena v roce 1923.
Dělnická tělovýchovná jednota začala svou činnost po založení v roce 1912 v hostinci U Karbusů, kde se i cvičilo. Po dostavbě Lidového domu v roce 1928 cvičila Dělnická tělovýchovná jednota tam.
V roce 1918 byl založen »Zpěvácký sbor« Tělocvičné jednoty Sokol. Scházelo se v něm dvacet až třicet děvčat ve škole ke zpěvu pod vedením učitele Kupky.
Velmi oblíbený byl Divadelní spolek. První divadelní jeviště bylo zřízeno v hostinci na Růžku (nyní Bar 13) v roce 1929. Od roku 1934 se hrálo v hostinci U Suldovských v Mladoboleslavské ulici (nyní pneuservis). První hry, které se hrály, byly »Jánošík« od Václava Hrobčického z Hrobčic a »Jízdní hlídka« od Františka Langra. Kbelští ochotníci byli soustředěni pod hlavičkou Československé strany národně socialistické. Za války kbelské divadlo zachránil pan František Viet. Přepracoval stanovy, a aby spolek mohl hrát na zemském úřadu, byl zapsán pod názvem Josef Kajetán Tyl. Za války se hrála například Noc na Karlštejně. Mezi významné ochotníky patřila hlavně rodina Veitova, dále Jiří Horník, Karel Rozum, Karel Hamták, manželé Menclovi, pan Krátký, pan Klimt, pan Laciný a pan Fukal. Hrály se také operety, např. Španělská vyzvědačka nebo Perly paní Serafinky, proto měl spolek i zpěváky. Pan Jaroslav Střížka začínal v Liberci, pak zpíval v Brně i v Národním divadle. Dalším známým zpěvákem byl Roman Horák, subrety pí Veitová a Pospíšilová. Mezi kapely se řadí Ventův rytmus a po válce Orchestr pana Václava Zelinky. Pamětníci se shodli, že Země úsměvů byla v podání pí Veitové hezčí, než jak se hrála v Tylově divadle v Praze.
Známý byl i mužský pěvecký sbor »Dalibor«, jehož sbormistrem byl pan Vojáček. Členové sboru byli nejen ze Kbel, ale i z Vinoře a Satalic.
Po 1. světové válce působil ve Kbelích ještě spolek Kovopracovníci a Střelecká jednota »Sup«. O jejich působnosti moc nevíme, pouze v Pamětní knize Tělocvičné jednoty Kbely při otevření Sokolovny v roce 1927 jsou podepsáni za odbočku Československých kovopracovníků Kbely pánové V. Jíša a Josef Vojáček, za Jednotu Českých střelců pánové Matěj Levý, František Knotek a Antonín Dvořák.
Pod dalším zápisem v Pamětní knize jsou podpisy za jednotu »Karel Havlíček Borovský pro Kbely« pánů Václava Polívky, Františka Šediny, Karla Poldy, t. č. jednatele a V. Vošahlíka (předsedy). Tento spolek v případě úmrtí jejich člena nesl při pohřbu prapor. Na úřadě se našla také krabice s praporem a tři šerpy s nápisy ve velmi zachovalém stavu. Na Letopiseckém setkání si přítomní mohli vše prohlédnout.
Dalším spolkem, o němž nejsou žádné záznamy, jsou Baráčníci. Víme jen, že měli schůze v restauraci U Cermanů, také známou pod názvem »U kulaté báby«, která stávala na křižovatce Mladoboleslavská vedle potřeb pro zvířata.
Zvolené téma Letopiseckého setkání bylo velmi zajímavé, nicméně se nepodařilo všechno objasnit. Pokud někdo zná z vyprávění něco o některém spolku či organizaci, nebo má o něm doma písemný materiál, prosíme o sdělení těchto informací nebo zapůjčení písemného materiálu. Předem moc děkujeme!
17. Letopisecké setkání 4. 11. 2013
Na 17. Letopiseckém setkání, které se konalo v pondělí 4. listopadu, účastníci společně vzpomínali na nejstarší rody, nejstarší domy a nejstarší občany ve Kbelích.
Nejprve něco z historie
V roce 1363 čteme, že majitel vsi Letňan Matěj od věže z měšťanského rodu Welfovců zdědil po tchánu svém Reinbotovi Goldnerovi selský dvůr s jedním člověkem ve Kbelích, který již roku 1364 bratřím Ondřejovi a Martinovi Stachovi prodal. Vesnice sama patřila v době této bohatému a mocnému rodu měšťanskému, který od ní i jméno vzal a v dějinách města Prahy často se vyskytuje, ale zdá se, že majetku tohoto brzy se zbavil. Rodokmen rodu tohoto nebylo možno sestavit pro kusé zprávy. (Tomek, Dějepis města Prahy I-III).
Autor dále ve své knize píše o některých členech tohoto rodu. V roce 1389 koupil František Kbelský dvůr Chvatěruby, roku 1486 paní Eliška z Roztok, manželka slovutného pana Václava Kbelského, zakoupila dům číslo 196 v Praze, který od roku 1500 Kbelský je nazývaný, dle Witta Kbelského. Tento dům stál na Příkopě v ulici Nekázané, dnes je již zbořen. Dále k rodu patří Johánek Kbelský, narozen roku 1408, jeho dcera Kateřina narozená roku 1427, Bareš Kbelský, narozen roku 1407, František Kbelský, narozen roku 1416 a Zikmund Kbelský, narozen roku 1418. Kdy tento rod přestal býti majitelem Kbel, známo není, ani kdo z rodu ve Kbelích opravdu bydlel.
Dále se zde vystřídalo několik majitelů selského dvora: 1361 - 1370 - svatovítský kanovník Mikuláš se Saska; 1379 - 1395 - kanovník Jan z Jeřně; 1395 - zmínka o tvrzi, která byla v majetku Mareše ze Kbel; 1398 - kanovník Adam z Nežetic; 1409 - 1420 - pražský a vyšehradský kanovník Ondřej z Brodu.
Použitá literatura: Tomek, Dějepis města Prahy I-III
Věstník sdružených korporací okresu karlínského z roku 1912
Ze vzpomínek pamětníků uvádím známé selské rody, které ve Kbelích hospodařily: Bendlovi, Dobešovi, Kubešovi, Nekvasilovi, Průchovi, Racek, Suchých, Vyhnálkovi a Tykačovi. Obec byla převážně zemědělského charakteru.
Rod Bendlů je ve Kbelích již celých 300 let. Statek s bránou a stodolou z roku 1713 stojí ve Vrchlabské ulici (je to nejstarší stavení ve Kbelích).
Mezi nejznámější rody patří rod Nekvasilů. Zakladatel firmy byl Václav Nekvasil. Jeho syn František byl stavitel, Otakar statkářem a Jan majitel cihelny.
Z dalších známých rodů sem patří Ryčlovi. Nejprve se psali Ričlovi, podle vysvědčení Vendelina Ričla z roku 1880, které mi poslala paní Mátlová z Říčan, jejíž předkové žili ve Kbelích. A také rod Marešů. Nejstarší dům s číslem jedna stával v místech dnešního zdravotního střediska. Nejstarší domy s číslem dvě a čtyři stojí v dolní části Vrchlabské ulice. Další domy s nízkým číslem popisným jsou rovněž v ulici Vrchlabské a dále v ulici Mladoboleslavské.
Ve Kbelích žilo i několik stoletých občanů. Pan Mareš a paní Braunová se dožili 101 roků, paní Krumlová 100 let, paní Aušprungová 97 let, pan Macháček 96 let a paní Zachatová 95 let.
18. Letopisecké setkání 2. 12. 2013
Poslední setkání v tomto roce bylo velmi příjemné. Krásné adventní věnce a vánoční cukroví navodily příjemnou předvánoční atmosféru. Také téma bylo velmi zajímavé. Proměna Kbel ve fotografiích a různé zajímavosti z opisu Pamětní knihy.
Dále jsme si představili kalendář na rok 2014 s fotografiemi Kbel „včera a dnes“. MČ Praha 19 vydala takovýto kalendář poprvé. Jsou zde fotografie nejstarších míst a objektů jako je maják, Vrchlabská ulice, Mladoboleslavská ulice, Sokolovna, škola a staré pohledy. Všechen fotografický materiál poskytli občané Kbel, za což jim velmi děkujeme. Na snímcích je vidět velká proměna, jak Kbely zkrásněly. Některé obrázky vám předkládáme ke zhlédnutí.
Kbelské zajímavosti z letiště, jak byly zaznamenány v Pamětní knize Kbel:
Po vyhlášení republiky v roce 1918 bylo i ustaveno československé letectvo. Po vykoupení pozemků Ministerstvem národní obrany od majetníků Kbel p. Soukupa a Suchého a také Černínů, započalo se s úpravou letiště. V zimě roku 1918 byly na letišti dva plátěné vojenské hangáry. Po příletu italských letadel o velikonocích r. 1919 z Vídně byly postaveny na letišti dva velké přenosné hangáry pro třímotorová letadla „Caproniho“. Do obce přišlo asi 20 Italů, kteří zde nechali mnoho peněz a smísili italskou krev s českou. Brzy po té přišla na letiště velmi četná letecká mise francouzská pod vedením poručíka Lachmana. Francouzi měli vesměs veliká letadla stíhací značky "Spad". Na podzim roku 1919 se začalo se stavbou šesti hangárů a 30 baráků pro mužstvo a v srpnu 1923 se postavily dvě dvoupatrové budovy pro letecká kasárna.
Byli zde i první oběti aviatiky. Prvním mrtvým byl nadporučík Hánek, který se zřítil s letadlem Spad. Druhá katastrofa postihla pilota Smetanu, když letěl s dvěma hosty - americkými Čechy - letadlo Šmolík se vzňalo a všichni uhořeli. Byli nalezeni u Hloubětína.
V červnu 1922 se zabil pilot Munzar. Při akrobacii se mu ulomilo křídlo. Spadl blízko letiště. Po letecké slavnosti svazu pilotů se zřítil pilot Polanecký s letadlem typu Brandenburg. (Od roku 2010 je po něm pojmenovaná ulice/propojka ve Kbelích – Polaneckého.)
Děkujeme všem zúčastněným za krásné vzpomínky. Přeji všem krásné prožití vánočních svátků a do nového roku hodně zdraví a pohody a těším se na další setkávání.
