Letopisecké setkání v roce 2016

Téma:

č. 39 – Kbely a sport – první část (první sportovní kluby, basketbal, fotbal)

č. 40 – Kbely a sport – druhá část (atletika, pozemní hokej a stolní tenis)

č. 41 – Kbely a sport – třetí část (box, turistika, orientační běh, cyklistika, současné spolky)

č. 42 – Studna Barborka a kapličky Svaté cesty

č. 43 – 50 let působení Klubu seniorů ve Kbelích

č. 44 – Tradice kronikářství v obcích, kronikáři ve Kbelích

č. 45 – Doprava ve Kbelí z historie po současnost

č. 46 – Klubu seniorů a Svaz tělesně postižených, zdravotnictví až po současnost

č. 47 – Komunikace a inženýrské sítě z historie do současnosti

č. 48 – Zvyky a tradice o vánocích

Na prvním lednovém setkání v novém roce jsme měli téma „Kbely a sport“ – první část. Na setkání se přišel podívat host pan Jenčík, který je známý sportovní redaktor a publicista. Povídal hlavně o fotbale, basketbale, ale i o dalších sportech, které se ve Kbelích provozovaly a některé se hrají do současnosti. Do vyprávění a vzpomínání se zapojili skoro všichni přítomní. Ale vezmeme to pěkně od začátku.

Co vůbec znamená slovo SPORT. Slovo sport je anglosaského původu a odvozuje se od slova disport. To znamená obveselení, rozptýlení, útěk od práce a povinností k zábavě. V dnešní době je pojmem sport označována pohybová fyzická aktivita provozována podle určitých pravidel a zvyklostí. Původ sportu je podle historiků vysvětlován následovně. Prvním ze zdrojů, ze kterých se sport vyvinul, byla potřeba výcviku armád, která vyústila v nejrůznější hry a soutěže zaměřené na bojové dovednosti a fyzickou zdatnost. Druhým zdrojem jsou rituální aktivity, kdy byla určitá forma soutěže prováděna jako součást obětního rituálu. Do první kategorie patří řecké olympijské soutěže a do druhé mayské obřadní míčové hry.

Ve Kbelích patří mezi nejstarší tělovýchovné spolky Tělocvičná jednota Sokol Kbely a Dělnická tělocvičná jednota DTJ. O spolku DTJ se mnoho zpráv nedochovalo. Podařilo se mi zjistit, že se sešlo několik mládenců, kteří po pochodovém cvičení kaštanovou alejí mezi Kbely a Vinoří se dohodli, že se sejdou další neděli v hostinci u Karbusů, opatřili si stanovy DTJ a tím začala jejich činnost ve Kbelích v roce 1912. Scházeli se na cvičení 2x týdně a již v roce 1913 byla pořádána dětská slavnost. Po dostavbě Lidového domu v roce 1928 chodili cvičit do sálu LD. To vše až do okupace v roce 1939, kdy byly všechny spolky zakázány. Po válce se již DTJ ve Kbelích neobnovilo.

Jako protiváhou DTJ byla ve Kbelích také v roce 1912 založena Tělocvičná jednota Sokol  Kbely. Valná hromada spolku proběhla 18. srpna roku 1912 v hostinci U Suldovských a zúčastnilo se jí 21 zakládajících členů. Valná hromada zvolila prvního starostu spolku pana Antonína Svobodu. Sokolové se scházeli na cvičení po různých hostincích např. U Suldovských, U Mornsteinů nebo U Karbusů.  Nejprve cvičili pouze muži. Když byl založen i ženský odbor, začalo se uvažovat o stavbě tělocvičny. Dne 17. dubna 1927 byl položen základní kámen a již 4. září téhož roku byla Sokolovna slavnostně otevřena. Nejprve se cvičila jen prostná cvičení, po dostavbě tělocvičny se přidalo i nářadí. Sokolové také hráli divadlo, pořádali různé přednášky a měli i svoji knihovnu. V polovině 30. let minulého století se v sále sokolovny hrálo i kino. Rovněž po okupaci byl i Sokol zakázán. Po skončení války se opět zahájilo cvičení. Po roce 1948 došlo ke sloučení tělovýchovy a řídícím orgánem se stal Státní výbor pro TVS. To se ukázalo jako nevyhovující a tak byl v roce 1957 ustaven Československý svaz tělesné výchovy a sportu (ČSTVS), pod který spadaly všechny druhy sportu u nás. Existoval do roku 1990, kdy se některé sporty osamostatnily. Ve Kbelích se od roku 1948 cvičilo pod Tělovýchovnou jednotou Spartak Pal Kbely. Pod tuto jednotu patřily oddíly košíkové, volejbalu, lehké atletiky, turistiky a orientačního běhu, tenis, šachy, cyklistika, fotbal, pozemní hokej a základní a rekreační tělesná výchova.

Při setkáních budeme probírat každý sport samostatně. Dokončím povídání o oddílu Základní a rekreační tělesné výchovy. V tomto oddíle cvičily muži, ženy a děti prostná cvičení a i na nářadí. Od roku 1882 se pořádali Slety, které se pravidelně opakovaly po šesti letech. První Slet byl na Střeleckém ostrově. Cvičilo se bez hudby, povely se dávaly úderem tyče. Osmý Slet v roce 1926 se konal již na stadionu na Strahově. Stadion se řadí mezi největší stadiony světa. Má rozlohu zhruba 10 fotbalových hřišť a kapacita je asi 200 tisíc diváků. Dnes se na stadionu necvičí, konají se zde koncerty a stadion chátrá. Je zapsán na seznamu památek. Poslední Slet před válkou byl v roce 1938, po válce se konal v roce 1948. Pak to byly od roku 1955, vždy po pěti letech, Spartakiády. Poslední byla v roce 1990, ale to již na Rošického stadionu. Jak na Sletech, tak i Spartakiádách kbelští cvičenci, hlavně ženy a děti, vždy cvičily.  Od roku 1994 se pořádají opět Slety, ale těch se nyní již kbelští cvičenci nezúčastňují. Před válkou se v Sokolovně konaly sokolské akademie. V 70. a 80. letech minulého století se tato tradice obnovila. Cvičily hlavně děti, kdy cvičitelky pro děti skladby vybraly, cvičení připravily a s dětmi nacvičily. Mnohdy i ušily oblečení. Akademie byly veřejné a cvičily tam mladší žákyně, starší žákyně a dorostenky i děti z MŠ. V současné době v oddíle Všestrannosti cvičí mladší děti, ženy a ženy zdravotní tělocvik, akademie se již nekonají.

Dalším sportovním oddílem pod Sokolem je basketbal nebo také košíková. V dostupných materiálech se uvádí, že předchůdci této hry Olmékové z Mexika hráli již v 10. století před naším letopočtem hru zvanou pak-tak-pok a Aztékové hráli tzv. tlachtli. Když se hráčům podařilo trefit do kamenného kruhu, diváci dávali v plen část svého oblečení. Historie basketbalu se datuje do roku 1891, kdy jeden z 18 studentů, kteří vyzkoušeli novou hru, vymyšlenou jejich profesorem, se trefil míčem na fotbal do jednoho ze dvou košů na broskve, které visely na zábradlí balkonu tělocvičny sportovní školy Křesťanské asociace mladých mužů (anglická zkratka YMCA) ve státě Massachusetts. Hra se postupně šířila do dalších států a do Evropy se dostala kolem roku 1890. České veřejnosti poprvé představil basketbal učitel tělocviku Jaroslav Karásek v budově gymnázia ve Vysokém Mýtě v roce 1897.

Začátky basketbalu ve Kbelích se datují do roku 1942 a první zápas byl sehrán v roce 1944. Za fotbalovým hřištěm AFK Kbely se postavily kurty na odbíjenou a pod nimi hřiště na košíkovou. Bylo pískové a na každém konci byly dřevěné sloupy a přímo na nich byly přitlučené prkenné desky s obručemi, do kterých se házel míč. Na tomto hřišti se 15. června sehrálo první přátelské utkání s firemním družstvem Philips (později Tesla).  Družstvo bylo zkušenější a naši prohráli v poměru 64:9. Mezi naše první hráče patřili: Korynta, Bartoška, Fukal, Bouzek, Růžička, Maršík, V. Šedivý a Pobuda. Později se k nim přidali ještě Knedlhans, Zd. Šedivý, Zapadlo, Kuliš, Kupka, Ondříček a Kobyle. Od dubna roku 1951 hráli basketbalisté pod názvem Spartak Kbely Pal a od roku 1953 se stávají členy Středočeského basketbalového svazu. Krátce zde působil i ženský tým pod vedením paní Máši Vaněčkové a Přemysla Vrby. Prvním mezinárodním zápasem v kbelské tělocvičně byl zápas s čínskými studenty a Kbely vyhrály poměrem 69:56. V šedesátých a sedmdesátých letech hrály Kbely v pražských soutěžích. Basketbal měl sedm družstev a postoupili svými výkony do 2. Národní ligy a později i do 1. Národní ligy. Dobře se umísťovali i dorostenci. V té době hráli: Škorpil, Zálužanský, Viktorín Ludvík, Viktorín Jiří, Bendl, Klaus (pozdější prezident), Kubeš, Hanousek, Chlost, Deutscher, Zelenka, Klíma, Nečesaný, Mrha, Štěpán, Šedivý, Knopp a Vencl. Ve Kbelích se hrála dlouhá léta i dorostenecká liga. Zde patří poděkování panu Zdeňku Šedivému, který se dorostu velmi věnoval. V sedmdesátých letech byli mladší dorostenci úspěšní a v soutěžích se umísťovali na předních místech. Ve spolupráci s podnikem Pal se podařilo Spartaku Kbely vybudovat ve Světlé nad Sázavou letní tábor pro soustředění mládeže. Tento tábor se využívá dodnes. V osmdesátých letech mělo družstvo mládeže přes 130 hráčů a hrálo v několika mistrovských soutěžích. Muži i dorostenci v těchto letech sehráli i několik zápasů v NSR. Rovněž devadesátá léta byla úspěšná. K 50. výročí vzniku basketbalu ve Kbelích se v roce 1994 sešlo v Sokolovně mnoho bývalých hráčů i hostů. Slavnost pokračovala slavnostním večerem v Lidovém domě. V novém tisíciletí docházelo k přechodu některých hráčů ze třídy A do B. Starší dorost skončil v přeboru v sezoně 2002/2003 na třetím místě a mladší dorost se stal v témže roce Přeborníkem Prahy. Basketbal v současné době hrají družstva mužů, kadeti, žáci, oddíly Mini. Malé děti trénuje Zdeněk Šedivý ml.

Počátky fotbalu nejsou dost dobře dohledatelné. Traduje se, že roku 1887 přivezl fyziolog profesor Hering ze svých cest anglického asistenta a ten zasvěcoval studenty na Albertově do této hry. Z doložených dokumentů můžeme vyčíst, že první fotbalové kluby vznikaly na území Čech v tehdejším Rakousku – Uhersku již ke konci 19. století. Nejstarším českým klubem je SK Slavia Praha, založená roku 1892. O rok později roku 1893 vzniká AC Sparta Praha. Koncem roku 1905 existuje na českém území 100 fotbalových klubů.

Založení klubu AFK Kbely se datuje ke dni 7. března 1921. AFK znamená atleticko – fotbalový klub. Ale dějiny kbelského fotbalu začínají daleko dříve, již v roce 1911. První fotbalový plácek byl vlevo od silnice do Vinoře, a protože silnice byla lemovaná kaštanovou alejí, říkalo se hřiště V alejíčkách. Po založení klubu v roce 1921 si fotbalisté zvolili svůj výbor, v jehož čele stál Antonín Kletečka a místopředsedou byl Josef Javornický. Další fotbalové hřiště bylo také v místech před dnešním Lidovým domem. Již v roce 1923 byl klub přihlášen do mistrovské soutěže IV. třídy Středočeské župy fotbalové. V roce 1934 měl klub již 140 členů.  Hrálo se na hřišti vedle hostince U Trantů. V roce 1942 bylo vybudováno sportovní hřiště v místech, kde je dnes. To bylo již v pořadí čtvrté fotbalové hřiště. Fotbal byl součástí Sokola. Ve Kbelích se fotbalu dařilo. Mezi nejslavnější hráče se řadí především Arnošt Pazdera, Ladislav Zálužanský a Jiří Samec. V roce 2000 byla slavnostně otevřena travnatá hrací plocha s umělým zavlažováním a postavena nová tribuna. Dlouhou dobu byl předsedou oddílu Václav Sajfrt. Po jeho smrti se fotbalové hřiště přejmenovalo na Stadion Václava Sajfrta. V současné době je předsedou Spolku Spartak Kbely Michal Odvárka. Fotbal se osamostatnil a není již pod Sokolem Kbely. Hrají a trénují muži, starší žáci, mladší žáci, starší přípravka, mladší přípravka a předpřípravka. V letošním roce bude slavit kbelský fotbal 95 let od svého založení.

Za vzpomínky a vyprávění všem účastníkům Letopiseckého setkání moc děkuji, a pokud doma někdo najdete fotografie nebo diplomy týkající se sportu ve Kbelích, prosíme o jejich zapůjčení. O sportu ve Kbelích budeme pokračovat při dalších Letopiseckých setkání.

Dnes jsme se sešli již po čtyřicáté. První Letopisecké setkání se konalo 2. března 2012 a stále je na co vzpomínat a kbelskou historii doplňovat.

Tak jako minulé setkání, tak i tentokrát jsme se věnovali sportu ve Kbelích. A to atletice, pozemnímu hokeji a stolnímu tenisu. I toto setkání bylo velmi zajímavé a podnětné ze strany pamětníků, za což jim velmi děkuji.

Atletika má původ ve starém Řecku. Zahrnuje různé pohybové činnosti, jako jsou běh, chůze, skok daleký, vysoký a široký. Slovo atletika je z řeckého slova athleon. Atletika byla hlavní náplní olympijských her. Začátky atletiky v Evropě jsou spjaté s Anglií. Již v 17. století se zde konaly závody v běhu. V Čechách je první dochovaná zmínka o „atletice“ z dob korunovace Václava II. dne 2. června 1297. Na svou korunovaci sezval spoustu hostů. Víno teklo podzemním potrubím mezi Uhelným a Ovocným trhem a dalo se nabírat jako z řeky. Jednou z radovánek byly hry – závody, kde hosté běhali tryskem nazí, aby ukázali, jak jsou zdatní. To se může považovat za první závod v běhu na území Českého království. Takto je zaznamenána korunovace ve Zbraslavské kronice. Kronika vyšla knižně a mám jí doma a opravdu je závod při korunovaci takto popsán. Později se Češi bavili házením touše nebo disku o peníze. Provádění atletiky bylo doporučováno zejména ze zdravotních důvodů. Např. lékař Ferdinanda I. v 16. století vydal „Pegiment zdraví“, kde se píše, že tělesná cvičení jako skákati, choditi a běhati po schodech rychle vzhůru a dolů jsou zdravá. Lékař Rudolfa I. zase píše, že běh je zdravý, rozehřeje břicho a vypustí všechny větry v něm uzavřené. Vznikem Sokola v roce 1862 je atletika pěstována jako tělocvik pestrý.

Ve Kbelích se atletika stala jedním z oddílu Sokola. Vznikla jako doplňkový sport někdy ve 30. letech 20. století jako doplněk sokolské všestrannosti. Nejvíce se pěstoval sprint, vrh nebo hod a skok. Atletika jako samostatný oddíl vznikla v roce 1943. Tehdy parta kluků ve věku čtrnácti až šestnácti let utvořila oddíl s názvem LAC Kbely (zkratka LAC znamená lehký atletický klub). A protože za německé okupace nesměly vznikat české spolky a kluby, vznikl tento klub protiprávně. Když chtěli jako členové vystoupit na veřejných soutěžích, startovali jako členové SO Maraňon Praha, kdy SO byla sportovní osada. Bohužel se mi zatím nepodařilo zjistit další jména zakládajících členů, mimo Zdeňka a Václava Šedivých a Karla Bartošky. Ve třicátých letech byla lehká atletika popelkou – ryze amatérská. Každý, kdo měl o ní zájem, musel si potřeby kupovat z vlastních prostředků. Atleti po válce získávali nové zkušenosti a od roku 1957 se družstvo mužů zařadilo trvale do soutěží krajského přeboru. Mezi nejlepší sportovce té doby patřili Karel Roubal, Štěpán Škorpil, Zdeněk Šedivý, Jiří Brdlík, Josef Průcha, Jiří Mulač, Karel Vágner a Václav Šedivý. Předsedou oddílu lehké atletiky byl až do své smrti pan Zdeněk Šedivý. Nyní vedou oddíl Jan Šedivý a Ondřej Šedivý. Dále ze vzpomínek kbeláků uvádím, že se měl stavět atletický stadion na okraji Kbel v době, kdy tam byla ještě cihelna, dnes je tam stavební podnik Knauf.  Kolem 60. let minulého století se chodilo závodit a trénovat na stadion do Čakovic a do Houštky. V roce 1965 se ve Kbelích uskutečnil běh na 1000 m Závod Mladé fronty. Běželo se od Sokolovny k závorám na Vinoř, Nymburskou a Hornopočernickou zpět k Sokolovně. I v současné době dosahují kbelští atleti dobrých výsledků. Zúčastňují se soutěže MPD Praha, což je Městský přebor družstev mužů. Závodí se v hodu koulí a diskem, trojskok, běh, skok do výšky, skok o tyči, hod oštěpem a kladivem. Oddíl má ze závodů mnoho pohárů.  Mezi nejlepší závodníky v současné době patří Ondřej Šedivý, Martin Korenčík, Martin Bureš, Zdeněk Blažej, Michal Korenčík, Zdeněk Šedivý ml. a Jan Šedivý. 

Pozemní hokej patří k nejstarším sportovním odvětvím. Zprávy o hře dvou družstev, které se snažily zahnutými holemi prohnat míč brankou, jsou staré více než 3000 let. Zprávy jsou zachovány v hrdinských perských básních. Z Persie se šířila hra např. do Tibetu, Japonska a Indie. Nejznámějším dokladem o původu hry je antický reliéf objevený v roce 1922 jako součást Themistokleovy zdi u Athén. Pozemní hokej podobný našemu se začal hrát v polovině 19. století na anglických školách. U nás byl Český hokejový svaz založen v roce 1908. Oddíl pozemního hokeje ve Kbelích je rovněž jedním z oddílu Sokola. Již před válkou někdy v letech 1932 – 35 se ve Kbelích hrál pozemní hokej. Při jeho založení byl pan Baloun. Pak se nějaký čas nehrál a až v roce 1963 se založil nový oddíl a hraje se nepřetržitě dodnes. Mezi zakládající členy patří opět pan Jaroslav Baloun, dále Vladimír Šlechta a Jan Mára. Již od počátku lákal mnoho zájemců. Hraje se převážně venku, v zimě v tělocvičně. Soutěží se zúčastňují družstva mladších a starších žáků, dorostenci a muži. Muži hráli až do roku 2000 nejvyšší celostátní soutěž – extraligu. K největším úspěchům patří 2. místo v celostátní lize v roce 1988 (první byla Bratislava). V témže roce, tj. 1988 jeli hráči na 14 dní na zájezd do Anglie, kde se utkali s mistry Anglie a Indy a do závěrečného utkání byli vybráni dva hráči ze Kbel. Další vítězství si muži připsali na zápase v Holandsku. Dobrých výsledků dosahovali i dorostenci, kteří se stali mistry ČSSR v halovém hokeji a v roce 2006 na mistrovství republiky se stali mistry ČR v pozemním hokeji. Také žáci byli úspěšní. V roce 2003 získali 1. místo v halovém hokeji a 3. místo v pozemním hokeji. Starší i mladší žáci se stali v roce 2006 mistry ČR v halovém hokeji. Hokej se začal hrát na přírodním, později na umělém trávníku na hřišti Spartak Kbely. Později byl povrch také vodní. V roce 2007 došlo k rekonstrukci hřiště Spartak Kbely, které bylo již nevyhovující, za finančního přispění Magistrátu hl. m. Prahy a Úřadu městské části Praha 19 se odstranil vodní povrch a vybudoval se nový moderní pískový. V roce 2008 se na nové ploše hřiště již opět hrálo. V současné době má pozemní hokej týmy: senioři-seniorky, starší žáci, mladší žáci, přípravka a benjamínci. Předsedou oddílu je Václav Podskalský, organizačním pracovníkem Jiří Kačmařík a šéf trenérem je Dušan Hrazdíra.

Z dostupných pramenů je známo, že již před dvěma tisíci lety se hrála v Japonsku hra, k níž se používaly míčky, pálky a stůl. Také z nápisu v jeskyni v Číně je vidět, že se tenis v prapůvodní podobě hrál i tam. Stolní tenis nebo také ping-pong se vyvinul ze společenské hry, která byla kolem roku 1880 přivezena právě z Číny do Anglie. Na počátku 20. století se rychle šířila do Evropy i Ameriky. V roce 1926 byla založena Mezinárodní federace stolního tenisu. Za počátek zlaté éry československého stolního tenisu je považován rok 1932, kdy družstvo mužů v čele se Stanislavem Kolářem přivezlo zlatou medaili z mistrovství světa. Ve Kbelích je oddíl stolního tenisu součástí Sokola Kbely. Hrávalo se již před válkou v hostinci Na růžku (dnes Bar L) a také v hostinci U Halíků. V roce 1954 vedl oddíl pan Oldřich Sivrnádl a pan Kaftan. Mezi úspěšné hráče patří Pazdera, Zelinka, Kyral, Kaftan, Škorpil, Nezkusil a Paurová. Později se hrálo v Sokolovně na ochozech sálu. Hráli muži, ženy a žáci. A právě žákům se kolem roku 1960 ve hře dařilo a zúčastňovali se úspěšně různých soutěží. Mezníkem pro oddíl tenisu byl rok 1967, kdy mužstvo A přestoupilo v kvalifikaci do soutěže středočeského kraje. Připojením Kbel ku Praze v roce 1968 a změnou herního řádu, odchází řada hráčů hrát do Satalic. Teprve po 10 letech se oddíl stabilizuje a kbelští stolní tenisté se postupně dostávají do čela 1. třídy pražského přeboru. V období let 1978 – 1995 patří k nejúspěšnějším. V soutěžích hraje až pět družstev mužů, žen a mládeže. V současné době má oddíl stolního tenisu 24 členů, z toho 19 hrajících, a zúčastňují se dlouhodobě soutěže ČAST – oblast Praha (ČAST je Česká asociace stolního tenisu). Hráči trénují v Sokolovně na upraveném bývalém jevišti. Předsedou klubu stolního tenisu je paní Eva Bartoňová, místopředseda je Vladimír Svoboda a pokladníkem Karel Vrba.

Pokud bude mít někdo ze čtenářů fotografický nebo jiný materiál nebo i doplnění týkající se sportu ve Kbelích, budu ráda za půjčení i za informaci.

Do třetice jsme se při tomto setkání věnovali sportu ve Kbelích a dostali jsme se až do současnosti.

Pamětníci si vzpomněli, že se ve Kbelích provozoval již před válkou i box, až asi do roku 1960. Mezi známé boxery patřili pánové Vondra, Polda, Pomahač nebo Chramosta. Boxovalo se v Lidovém domě, Sokolovně nebo v hostinci Na růžku (nyní Bar L).

Ve Kbelích byl i početný oddíl turistiky a orientačního běhu, jehož zakladateli byli Miroslav Škorpil a Václav Šedivý. Myšlenkový počátek pěší turistiky můžeme najít již v období renesance, např. v dílech Rabelaise, Locka či Komenského, kteří usilovali o zavádění tělesných cvičení v přírodě do škol a vyzdvihovali význam pobytu v přírodě pro přirozený vývoj člověka. Putování bylo zprvu zálibou šlechticů a umělců. Jedním z prvních slavných turistů v Čechách byl Karel Hynek Mácha. Horlivým turistou byl i Josef Kajetán Tyl, který pořádal výlety za památkami. Oficiální historie české turistiky se začala psát 11. června 1888, kdy byl založen Klub českých turistů, který existuje dodnes.

Oblíbeným sportem je i cyklistika. Kbelští cyklisté byli sdruženi pod Cyklo – klubem Sokol Kbely, nyní je to Kbely cycling team z. s. Předsedou oddílu je Miroslav Svoboda, který se stal v roce 2013 mistrem Evropy na závodech v Grazu a byl úspěšný i v letošním roce na závodech na Kanárských ostrovech. Cyklisté obsazují dvě soutěže, které pořádá jednak Unie Amatérských Cyklistů (UAC), závody horských kol a Český svaz cyklistiky, závody silničních kol v rámci závodů Masters. Každým rokem se cyklisté zúčastňují závodů MTB Praha. Zkratka MTB je z anglického názvu mountain bike, což je horské kolo. Závod Pražský MTB pohár Kbely se jede 15. května 2016 v Lesoparku Letňany. Závod horských kol „Letňansko-kbelský pahorek“ se jel poprvé v roce 2012.

Známý je i silniční běžecký závod „Palestra Kbelská desítka“. Od pana Ladislava Řápka jsem se dozvěděla, že poprvé se běh uskutečnil v roce 1987 pod názvem Kbelská desítka a zúčastnilo se ho 99 běžců. Je to celorepublikový silniční běžecký závod, který se tradičně běží vždy první březnovou sobotu. U zrodu stáli bratři Ladislav a Václav Řápkové a organizačně pomáhal pan Radek Zelenka. Kbelská desítka byla součástí orientačního běhu oddílu nejprve Spartaku Kbely, později Sokola Kbely. Orientační běh vedl pan Šedivý. Vzhledem k tomu, že nebyly peníze na pořádání běhu a naskytla se možnost domluvit se s Vysokou školou tělesné výchovy a sportu Palestra, která sídlí ve Kbelích od roku 2003, závod mohl pokračovat. Škola Palestra převzala organizaci závodu v roce 2003 od bratří Řápků. Studenti vysoké školy závod připravují a organizují v rámci své odborné a studijní praxe. Podle školy se závod nazývá Palestra Kbelská 10. Běhá se 10 km a závod je rozdělen na věkové kategorie. Od roku 2010 je přidána kategorie pro děti. V letošním roce se konal již 30. ročník běhu, kterého se zúčastnilo na 2000 závodníků.

Ve Kbelích působí Sportovní klub, který sdružuje oddíly fotbalu, malé kopané, cyklistiky, šachů, volejbalu a florbalu.

V roce 2011 vydala MČ Praha 19 společně s Kulturním a rodinným centrem CoByDup brožurku s krásným názvem Ve Kbelích jsme doma, kde najdete přehled volnočasových aktivit pro děti. Dočteme se, že je u nás 12 dětských hřišť, 1 víceúčelové hřiště a 1 tenisové hřiště. V Letňanském lesoparku se může provozovat pěší turistika, jezdit na kolečkových bruslích i na kolech.

V Centrálním parku poblíž tunelu jsou umístěny cvičební stroje, kde si může každý v kteroukoliv dobu zacvičit. Rovněž v Domě seniorů na Mladoboleslavské ulici jsou umístěny cvičební stroje.

Do povídání o sportu musíme zařadit také FIT TIME s.r.o., který sídlí ze strany zdravotního střediska. Provozuje Aerobic centrum, kde se cvičí pilates, bosu, zumba a jumping. Dále rehabilitační masáže a fitness, kde je zařazen cyklistický program pro fitness centra. V dopoledních hodinách mohou rodiče využít i hlídání dětí v prostorách fitcentra.

Malou tělocvičnu u Lidového domu využívá sportovní oddíl SPEJBL GYM pro bojové sporty pod vedením Ondřeje Hutníka. Ten se stal v roce 2012 v pražské Lucerně na Silvestra mistrem Evropy v Thai boxu ve váze do 95 kg.

Od roku 2012 zde působí také klub motorkářů, kteří si říkají Kbelský divočáci.

Sportovní kroužky má i základní škola a Nízkoprahové centrum aktivit MČ Praha 19.  

Pamětníci byli požádáni o pomoc při výběru sportovců pro novou akci Kbelský sportovec roku 2015. Zúčastnění se dohodli na mnoha jménech ze všech oblastí sportu provozovaných ve Kbelích, jak do síně slávy, tak na návrhy na medaile a pro předávání medailí. Rovněž všichni doporučili udělit pamětní medaili se zněním – Za vzornou reprezentaci sportu ve Kbelích – a k medaili přidávat Pamětní list. Všem moc děkujeme.

(mimo zápis: Dubnové setkání se konalo 4. dubna, kdy má svátek Ivana. Shodou okolností se obě organizátorky letopiseckých setkání jmenují Ivany (kronikářka Ivana Engelová a zaměstnankyně úřadu Ivana Zámyslická) a byly velice mile potěšeny maličkostmi věnovanými některými účastníky setkání (kytičky a sladkosti) k jejich svátku.)

Na tomto setkání jsme měli velice zajímavé téma - studna Barborka a kapličky Svaté cesty.

Pro nové obyvatele Kbel musím uvést pár slov na vysvětlenou. Nad rybníkem, kde nyní stojí nové bytové domy a je kopec, kde děti v zimě sáňkují, stával kdysi pivovar. Nechal ho postavit hrabě Černín v roce 1758 a pivo se v něm vařilo až do roku 1923. Pak zde byla několik let stáčírna piva, potom začal pivovar chátrat a v roce 1965 byl zbořen. Zůstal zde jen dvůr se stodolami, které se bouraly před stavbou nových domů. Pivovar byl zásobován vodou ze studny, které se začalo říkat Barborka, podle posledního sládka pivovaru, který se jmenoval Barborka. Jak jste si všichni jistě všimli, pod velkým stromem nad rybníkem se odkryla část země, kde se našla voda v obezděném prostoru, který je 6 m hluboký. Domníváme se, že by to mohla být právě zmíněná studna. Pamětníci se ale nedohodli, zda jde o studnu, nebo jen nádrž na vodu, protože pro zásobování pivovaru by to byla studna s malou zásobou vody. Studna prý byla trochu výše pod kopcem. Paní Bc. Blanka Pokorná, vedoucí Odboru životního prostředí, dopravy a místního hospodářství zajistila staré mapy na Českém úřadu zeměměřičském a katastrálním, ze kterých bychom mohli po jejich prostudování poznat, kde studna stávala. Mapy budou z různých let. Máme také zápis z hydrologického průzkumu z roku 1954 o stavu vody ve 3 studních u rybníka, který se prováděl pro možné zásobování vodou z těchto studní pro nová sídliště, která se v té době měla stavět. Mezi studnami byla i Barborka, ale není tam popsané její přesné umístění.

Další nevyjasněnou věcí je kaplička u sochy sv. Vojtěcha v dolní části Vrchlabské ulice. Na některých starých mapách je zakreslena právě v místech kde stojí socha a na některých mapách není. Zatím se nám nepodařilo zjistit, jak se dříve na mapách značily sochy a jak kapličky. Dříve se mapy jen kreslily. Kapličky nechali postavit jezuité v letech 1674 – 1679, jako tzv. Svatou cestu. Ve Kbelích mělo stávat osm kapliček ze čtyřiceti čtyř. V současnosti stojí dvě. Jedna je v poli těsně za Kaufem a druhou najdeme na parkovišti Muzea letectví a kosmonautiky. Hledáme ještě další staré mapy, které by nám pomohly k upřesnění umístění kapličky. Pamětníci si dnes již s jistotou nevzpomínají, zda kaplička u sochy sv. Vojtěch stávala. Kdo ze čtenářů by měl k jakékoliv kapličce nějaké informace či fotografie, budeme rádi za jejich poskytnutí.

Připomněli jsme si také, jaké máme kulturní památky ve Kbelích, které jsou zapsané na seznamu památek v Památkovém katalogu. Je to socha sv. Vojtěcha zapsaná v roce 1954, socha Rozum a Cit od sochaře Ladislava Šalouna, umístěná v parčíku u rybníka a zapsaná v roce 1958. Dále Maják na letišti, zapsaný v roce 2004 a naposledy v roce 2011 bylo zapsáno do seznamu pět hangárů v areálu Aero Kbely.

V letošním roce budeme mít i několik významných výročí:

rok 188l - založen Sbor dobrovolných hasičů, 135 let

rok 1921 - založen Atletický fotbalový klub, 95 let

rok 1961 - byla otevřena experimentální škola v Albrechtické ulici, 55 let

rok 1966 - založen Klub důchodců, 50 let.

Chtěla bych požádat pamětníky, zda si někdo nepamatuje, kde by mohla být studna Barborka a zda u sochy sv. Vojtěcha stávala kaplička. Moc by nám pomohlo, kdyby  měl někdo fotografie z těchto míst. Děkujeme.

Celé setkání se neslo v duchu 50 let působení Klubu seniorů ve Kbelích. Seznámila jsem přítomné s výpisem z druhé kbelské kroniky, které zaznamenal kronikář pan Karel Votava.

Klub důchodců byl v naší obci ustaven v roce 1966. První předsedkyní klubu byla zvolena paní Černá. Schůzky byly málo navštěvovány, sešlo se třeba jen 15 důchodců. Klubová místnost byla vedle kaple, kde jsou dnes místnosti pro malé děti, Klub Mašinka. Zařízena byla skromně, důchodci si museli sami topit. Úřad vybavil klubovnu televizorem. Nová místnost pro kbelské důchodce byla otevřena v listopadu roku 1973 v prvním patře požární zbrojnice vedle Lidového domu. V tu dobu byli ve výboru paní Černá, Martínková, Juklová, pan Filip Oldřich, Filip Jaroslav a pan Kvasnička. Důchodci jezdili již v této době na rekreace, které byly také dotovány z prostředků úřadu. Jezdilo se především do Vítkovic – rekreační zařízení Leteckých opraven Kbely a na Milíře – rekreační zařízení Palu Kbely. V září roku 1974 důchodci byli na rekreaci také v Jizerských horách v Bratříkově u Jablonce nad Nisou a v roce 1976 rovněž v září na rekreaci v Budíně na Sázavě, kam jelo 70 důchodců. Zájezdy pro seniory zajišťovala paní Jaroslava Janečková, zaměstnankyně úřadu.

Ze Zpravodaje z roku 1976 (Zpravodaj vycházel jako periodikum, jako nyní vychází Kbelák) uvádím pro zajímavost zprávu napsanou tehdejší předsedkyní Klubu důchodců paní Černou. V letech 1973 – 1976 bylo oslaveno 46 životních jubileí, bylo uspořádáno 13 zájezdů, jichž se zúčastnilo 535 důchodců. Bylo navštíveno 6 divadelních představení za účasti 210 důchodců. V klubu bylo uspořádáno 16 akcí. Důchodci také sbírali starý papír a odpracovali 182 brigádnických hodin.

Z dalších materiálů se mi podařilo zjistit následující.

V roce 1981 byl zvolen nový výbor, předsedou se stal pan Keyř. V roce 1982 byl zvolen předsedou pan Vyčichlo. Činnost byla plánována vždy na půl roku dopředu. Klub byl velmi činorodý. Konaly se různé zájezdy, besedy, zábavy. Byla uspořádána výstavka prací žen, které v klubu pletly a vyšívaly. Aktivní organizátorkou byla paní Leiblová. Pro její nemoc musel být zvolen nový výbor a předsedou se stal pan Karkán. I tento výbor byl velmi aktivní a organizoval různé činnosti.

Klub důchodců se přejmenoval po roce 1989 na Klub seniorů. Současnou předsedkyní je paní Zdenka Ježková. Klub seniorů se schází v místnosti Domu seniorů v Mladoboleslavské ul. č. 20, který byl přebudován ze staré obecné školy. 

Něco z historie obecné školy. Škola byla dostavěna a vysvěcena v srpnu roku 1892 a vyučovat se začalo v září téhož roku. V roce 1905 se škola přistavěla a v té podobě zůstala až do další rekonstrukce. Ve třídách se topilo v kamnech. Po 1. světové válce byla v přízemí budovy umístěna velká deska se jmény padlých v této válce ze Kbel.  Později byla deska přemístěna na kbelský hřbitov, který byl postaven a vysvěcen v roce 1949. Po skončení výuky v roce 1986 byla škola několik let prázdná.  V roce 1990 v budově sídlily kanceláře úřadu. O budovu měly zájem i různé společnosti. Ale MČ Praha 19 rozhodla zrekonstruovat budovu na Dům s pečovatelskou službou – Dům seniorů a upravit i zahradu, která k budově patřila. Současný Dům seniorů v Borovnické ulici čp. 475 byl již nedostačující, a proto byl další dům velmi potřebný. Po rekonstrukci byla budova předána kbelským seniorům. Je zde 29 garsonek a 7 dvougarsonek, společenská místnost pro akce Klubu seniorů a Svazu tělesně postižených. V domě působí i Farní charita Neratovice, která zajišťuje pečovatelské i zdravotní služby pro všechny kbelské občany.

Paní Ježková, předsedkyně Klubu seniorů, seznámila přítomné ve stručnosti o současném dění klubu. Nyní má Klub seniorů přes 100 členů. Pořádají různé výlety, pobytové zájezdy, besedy a jiné kulturní akce.  Ale o tom všem až na oslavě k 50. výročí působení Klubu seniorů ve Kbelích, kterou pořádá Klub v září tohoto roku.

A ještě něco o Svazu tělesně postižených, který v současné době vede paní Anna Zborníková.

Svaz tělesně postižených, dříve Svaz invalidů, působí v republice od roku 1952, kdy se konal 7. června 1952 v Praze ustavující sjezd. V roce 1990 se rozhodlo o zrušení Svazu invalidů, který sdružoval zdravotně postižené osoby bez ohledu na jejich postižení. Ustavení Svazu tělesně postižených (STP) se konalo 8. května 1990 a vznikly jednotlivé svazy podle postižení.

-              Svaz neslyšících a nedoslýchavých

-              Svaz postižených civilními chorobami

-              Sjednocená organizace nevidomých

-              Svaz tělesně postižených

 Zatím se mi nepodařilo zjistit, od kdy působil ve Kbelích Svaz invalidů. Pokud by někdo věděl o jeho konání, tak mi to prosím sdělte. Děkuji.

Kbelský klub Svazu tělesně postižených je stejně aktivní jako Klub seniorů, pravidelně se schází ve společenské místnosti Domova seniorů, pořádají společné výlety, navštěvují divadla, jezdí též na týdenní rekreace.

Úřad MČ Praha 19 podporuje oba kluby v jejich činnosti, každoročně nemalou finanční částkou přispívá na jejich výlety a zájezdy.

Na předprázdninovém setkání jsme měli téma: tradice kronikářství v obcích, kronikáři ve Kbelích, různé zajímavosti a hlavně ukázka starých fotografií Kbel, které se nám podařilo získat od kbelských občanů a za to jim patří veliké poděkování.

Slovo „kronika“ pochází z řečtiny, kde „chronos“ značí čas.

„Předávat něco tak cenného jako jsou vzpomínky na domov a vše, co s ním souviselo, to je také jeden z důvodů, proč psát kroniku. Místo kde žijeme, je náš domov, ale teprve tehdy, když ho důvěrně známe. Je to naše dědictví, naše bohatství, které si předáváme z generace na generaci.“ Tento citát se mi moc líbí a napsal jej kolektiv autorek v knize – Jak vést kroniku obcí a měst.

Vydejme se na krátkou pouť ke kořenům všeho kronikářství. Vynecháme antickou éru a vstoupíme rovnou do evropského středověku. Na počátku stály velmi jednoduché záznamy o jednotlivých událostech. Postupem času vznikaly již i první kroniky, ve kterých se zaznamenávaly popisy událostí a vyprávění. Kroniky získávaly na oblibě a brzy se prosadily jako druh literatury.

 V českých zemích byla celá řada kronikářů. Každému se jistě vybaví jméno Kosmas, děkan pražské kapituly, který žil v letech 1045 – 1125. Jeho Kronika česká byla psaná latinsky.  První kronikář píšící česky a hned ve verších byl Dalimil a jeho Dalimilova kronika. Vzrůstem gramotnosti získávaly záznamy i různou podobu. V sídlech šlechty ve městech i na venkově vznikaly záznamy rodinného rázu, ale také různé podrobné paměti, vedle dopisů také deníkové poznámky a popisy událostí. Z městských pamětí jsou zvláště známé tzv. Paměti Mikuláše Dačického z Heslova.

Reformy prováděné v druhé polovině 18. století v našich zemích jako byla povinná školní docházka, zrušení nevolnictví, mapování území státu, zavedení trvale platných příjmení, číslování domů, vedly ke vzrůstu počtu pamětních zápisů. Proto se tím začala zabývat také úřední místa. Hrabě Karel Chotek (1783 – 1868) jako nejvyšší český purkrabí, bylo to označení nejvýše postaveného úředníka v Čechách, po vzoru bavorského nařízení o vedení kronik se zasloužil o vydání Dekretu prezidia gubernia ze dne 31. srpna 1835, který ukládá s účinnosti od 1. ledna 1836 založení a vedení pamětních knih ve všech městech, městysech, trhových obcí a v  jednotlivých farních úřadech.

A jak to bylo ve Kbelích? Kbely měly celkem tři kroniky.

První Pamětní kniha byla založena v roce 1918. Prvním kronikářem byl pan učitel Karel Kupka. Popisoval období do roku 1932. Dalším kronikářem byl rovněž kbelský učitel pan Josef Zvánovec. Ten měl kronikářskou práci ztíženou, protože na počátku 2. světové války se musely všechny kroniky odevzdat a byly uloženy v archivech. Teprve po skončení války v roce 1946 se kroniky vyzvedávaly z archivů. Pan Zvánovec dopisoval období od roku 1933 a psal kroniku do roku 1955. Tato první kronika se v roce 2006 ztratila.

V druhé kronice se popisuje období od roku 1955 do roku 2009. V té době byly kronikáři pan Antonín Krampera, Ivana Engelová, Zbyněk Česák, Karel Votava a Leoš Biskup. V letech 2007 – 2012 neměly Kbely žádného kronikáře. Poté v roce 2012 jsem byla ustavena jako kronikářka Kbel.

Třetí kronika začíná prvním zápisem z roku 2010, který jsem retrospektivně dopisovala. Všechny kroniky jsou psané ručně. Do kronik se nesmí lepit fotografie, proto shromažďujeme historický materiál jako přílohu k jednotlivým ročním zápisům.

Svoje kroniky si psal kdysi Sokol a Lidový dům. Existuje i šest kronik bývalé Pionýrské organizace. Kroniky má i škola. Původní tři školní kroniky jsou uloženy ve Státním archivu v Přemyšlení.  První je z roku 1890 a je psaná do roku 1922, další je Pamětní kniha obecné školy z roku 1922 psaná do roku 1935 a třetí Pamětní kniha měšťanské školy popisuje roky 1932 – 1940. Dalších pět kronik má Základní škola Kbely. Jsou psané do roku 1992.  Kroniku a alba fotografií má Mateřská škola Letců. Kroniku si zakládá i Klub seniorů. Svojí kroniku má Dobrovolné sdružení hasičů ve Kbelích.  Kroniku si píší i oddíly Junáků a Skautů.

Hostem na setkání byla paní učitelka ze základní školy Kateřina Škořepová, z oddílu Junák Kbely, která požádala přítomné o pomoc při určení tří lip - Lípy svobody, které byly vysázeny skauty v roce 1968 ve Kbelích u příležitosti 50. výročí vzniku Československé republiky. Jednu lípu vysadili skauti ze střediska Maják na zahradě kbelského zdravotního střediska. Tu podle fotografií bezpečně poznali. Další byly vysázeny u Lidového domu a na Novákově náměstí v sídlišti. U těch se zatím neví, které to byly. Pokud si někdo ze čtenářů vzpomene, které stromy to jsou, tak nám to prosím sdělte.

Nakonec si všichni přítomní se zájmem na obrazovkách prohlédli fotografie starých Kbel a také školní fotografie, které nám zapůjčili občané a mohli jsme je postupně naskenovat.  Ještě jednou všem moc děkujeme, protože se nám tím rozšířil archiv kbelských fotografií.

Tématem setkání byla „Doprava ve Kbelích z historie do současnosti“. Téma bylo rozsáhlé a velmi zajímavé.   

Historie dopravy v Praze je patrně stejně stará jako její osídlení. Lidé se pohybovali především pěšky, některé překážky jako řeky museli zdolávat sami. Proto můžeme považovat za nejstarší typ jakési hromadné dopravy dopravu lodní ve formě přívozu. „Suchozemská“ doprava byla organizována mnohem později. V 16. století existoval v Praze cech formanů, kteří zajišťovali především nákladní, ale i osobní dopravu. Formanům konkurovali statkáři, sedláci a různí řemeslníci, kteří vlastnili koně. Tak se dělo i ve Kbelích, kdy statkáři používali koně nejen pro práci na polích, ale i pro rozvoz potravin a pro svoji přepravu. Koně měli např. v pivovaře a pak ve stáčírně piva v Hornopočernické ulici čp. 141, kde rozváželi sudy s pivem. Koně byli i jako dopravní prostředek na dráze, tzv. koněspřežná dráha, než jí nahradily lokomotivy. V Praze existovala i koněspřežná tramvaj tzv. koňka v letech 1875-1905. Poslední koňka jela přes Karlův most 12. května 1905.

Ve Kbelích koněspřežná dráha nejezdila. Začala se budovat železnice. Železnice je kolejový dopravní systém pro přepravu osob a zboží. Počátkem dějin železnice v dnešním smyslu byl rok 1804, když britský vynálezce Richard Trevithick uvedl do provozu první parní lokomotivu. Přes Kbely vede trať, která má stále název Česká severní dráha. V roce 1872 projel přes Kbely první vlak na trati Praha – Neratovice. První stanicí za Prahou byly Vysočany, dále Satalice a Čakovice. Tam byla zbudovaná i nádraží. Ve Kbelích byla první vlaková zastávka až v roce 1932, přestože se o ni od roku 1923 usilovalo. Do té doby chodili lidé na vlak do Satalic. Zastávka byla u přejezdu na Mladoboleslavské ulici po pravé straně směrem na Vinoř. Teprve v roce 1943 se na zastávce postavila malá čekárna. Dráhy však v roce 1943 zřídily na této trati výhybkoviště kolejí (směrem na Čakovice v místech nad dnešním tunelem) a požadovaly vystavení nové větší čekárny se zastávkou vlaků. Malá čekárna byla zbourána a nová nádražní budova byla vystavena a zprovozněna ještě v roce 1943. Na odjezdy vlaků dohlížel výpravčí. V budově se prodávaly jízdenky a v zimním období se v čekárně i topilo v kamnech. Takto byla v provozu do roku 1978.  Potom se kupovaly jízdenky přímo ve vlaku. Pak byla čekárna několik let zavřená. Budova byla v roce 2014 zbourána a na jejím místě se staví bytový dům. Na trati 070 nejprve jezdily parní lokomotivy. U přejezdu směrem na Vinoř stával tzv. vechtrovský domek (zbourán v roce 2014) pro zaměstnance dráhy, který kolem napojeným na závory stahoval a vytahoval závory ručně. Zároveň se stahovaly a vytahovaly závory na přejezdu do Satalic. V současné době se tak děje automaticky. Dvoukolejka byla zrušena v roce 1967. Pamětníci ještě doplnili, že v další budce mezi nádražím a vechtrovským domkem se ovládaly semafory, které stávaly u výhybkoviště a před přejezdem do Satalic. U satalických závor byl i bezpečnostní domek, kde se dohlíželo na bezpečné stahování závor.  Ve vechtrovském domku bydlela dlouhá léta rodina Pihávkových, která obsluhovala závory. Ze vzpomínek pamětníků uvádím, že v roce 1972 natáčel svůj klip na kbelském nádraží pan Karel Gott. Na obalu desky je pan Gott v čekárně u kamen. V současné době jezdí na trati motorové vlaky. Spoj S 3 jezdí z Vršovic do Mladé Boleslavi nebo Turnova. Většinou má dva vagony. Druhý spoj S 34 má trať kratší. Jede z Masarykova nádraží do Čakovic a má jeden vagon. Na tomto spoji platí jízdenky Pražské integrované dopravy a Open karty. V současné době je u zastávky malý dřevěný přístřešek a stanice je na znamení.

Rozšířeným dopravním prostředkem jsou autobusy. Do Kbel začal jezdit pražský autobus v roce 1927. Autobusy se značily písmeny, do Kbel jezdila linka „F“. Autobus typu Škoda 505 byl pro 16 sedících a 16 stojících cestujících a jízdné bylo závislé na ujeté vzdálenosti. V době mobilizace byly v Praze některé linky zrušeny pro nedostatek pohonných hmot. V roce 1942 byla linka z Kbel zkrácena na Krocínku a byla jedinou linkou, která neměla návaznost na tramvaj, a cestující chodili do Vysočan na tramvaj pěšky. Linka do Kbel jezdila do 5. června 1944. Až do konce války bylo možné cestovat do Prahy vlakem a omezeně státním autobusem z Brandýsa nad Labem. Autobusová linka byla obnovena až v březnu 1946 a jezdila do Kbel z Vysočan přes Nový Hloubětín. V listopadu 1948 byla linka zkrácena o úsek Vysočany (zdroj, Historie pražských autobusů). Konečná autobusu „F“ byla nejprve u letiště. Teprve od roku 1932 zajížděl autobus do Kbel. Zastávka byla nejdříve na křižovatce Mladoboleslavská (nyní před obchodem pro zvířata), později ve spodní části ulice Vrchlabská. Od 1. ledna 1952 byla u autobusů písmena nahrazena čísly. Do Kbel jezdil autobus s číslem 119 až do roku 1965, kdy byl nahrazen linkou 110. Určitou dobu měl autobus konečnou stanici i v ulici Hůlkova. Tato linka jezdila do roku 1973. Autobus měl zastávku u konečné tramvaje č. 15 a 19 v Hloubětíně. Dnes je tam světelná křižovatka ulic Kbelská a Kolbenova. Od roku 1974 jezdil do Kbel autobus č. 185 s konečnou stanicí ve Kbelích u Leteckých opraven. Druhá konečná stanice byla nejprve v sídlišti Hloubětín, pak Nový Hloubětín, OÚNZ Vysočany, Českomoravská. V současné době linka 185 má konečnou mimo špičku ve Kbelích v ulici Bakovská a konečné stanice metra C v Letňanech. Ve špičce jezdí z Palmovky přes Kbely do Vinoře na zastávku Vinořský hřbitov. Od roku 1975 jezdí přes Kbely autobus číslo 201. Nejprve měl trať z Bohnic do Nového Hloubětína, jeden čas končil v ulici Hůlkova, poslední roky jezdil na trase Kbely-Bakovská do stanice Nádraží Holešovice. Od 15. října 2016, při změně jízdních řádů, jezdí linka 201 ze stanice Nádraží Holešovice do stanice Černý Most. Dalším autobusem je číslo 202, který měl trať Černý Most a Poliklinika Mazurská. Nyní po změně jezdí ze stanice Poliklinika Mazurská do Nádraží Kbely. Linka číslo 259 z Vinoře do stanice Letňany metro C je od roku 2014 zrušena. Linka 269 jezdí z Uhříněvsi k Obchodnímu centru Čakovice. Další linka autobusu číslo 302 jezdí z Palmovky do Přezletic. Státní autobus nahradila linka číslo 375, která jezdí z Brandýsa n/L – Stará Boleslav na Českomoravskou k metru B. Autobus 378 má trať Letňany metro C a Jenštejn. Přes Kbely jezdily ještě autobusy číslo 262 z Čakovic do Klánovic a číslo 263 z Čakovic do Běchovic, výzkumných ústavů. Tyto linky byly zrušeny. Poslední linkou, která byla v roce 2015 zavedena, je číslo 159 a jezdila z nádraží Kbely do Čakovic. Po již uvedené změně je tato linka zrušená a je nahrazena linkou 202.

Dalším dopravním prostředkem, a v dnešní době velmi rozšířeným, je automobil. K tomu patří také řidičský průkaz. První byl vydán již v roce 1888 vynálezci automobilu Karlu Benzovi. Skutečné řidičské průkazy byly zavedeny v roce 1903 v Prusku. V Rakousku – Uhersku se zavedly v roce 1910. První řidičské zkoušky vyhlásil 14. srpna roku 1893 policejní prezident Louis Lépine v Paříži. V současné době jsou vydávány řidičské průkazy Evropské unie po absolvování autoškoly a složení zkoušky. Rozvojem automobilismu se stanovovaly různá pravidla a také značky. Nejstarší značky jsou z doby přepravy koňmi. Nejstaršími příkazovými značkami na českém území jsou tzv. Brzdové kameny. Byl to čtyřboký pilíř s vyobrazením rukojeti smykové kočárové brzdy, který naznačoval místa, kde měl vozka začít brzdit. V roce 1868 byl použit primitivní mechanický semafor v Londýně a rovněž v Londýně bylo zavedeno dopravní značení podobné dnešnímu. V Československu bylo v roce 1935 zavedeno prvních pět druhů výstražných značek. V Praze byl provoz na rušných křižovatkách řízen od roku 1919 strážníkem. První semafor vyrobený v ČKD byl nainstalován v Praze v roce 1927 na křižovatce ulic Hybernská-Dlážděná-Havlíčkova. Kdy a jaké značky byly poprvé umístěny ve Kbelích se mi zatím nepodařilo zjisti. Rovněž tak, kdo vlastnil ve Kbelích první automobil. V kronice se jen dočteme, že ve Kbelích působil taxikář Havel a automobily osobní, ale hlavně nákladní, sloužily v rodinách jako výrobní prostředek, tj. hlavně na přepravu zboží. Teprve později se stal důležitým přepravním prostředkem pro lidi. Vím jen, že i když nebylo moc aut, byly ve Kbelích za první republiky tři benzinové pumpy. Jedna byla na rohu ulic Mladoboleslavská – Žacléřská, druhá byla na konci Kbel po obou stranách silnice směrem na Prahu přibližně v místech, kde se odbočuje k metru C (tam byla ještě několik let po válce) a třetí pumpa byla na Mladoboleslavské ulici směrem na Vinoř u nynějšího Motorestu. Taxislužbu provozovaly také v 60. letech minulého století i Komunální služby Kbely.

V roce 1817 vynalezl Němec Karel Drais tzv. Draisu, která fungovala na principu dnešního dětského odrážedla. To byl začátek vynálezu kola. V roce 1861 změnil Francouz Pierre Michause pohon z odrážení na šlapání přes jednorychlostní pevnou kliku na předním kole. V roce 1870 přichází inovace v podobě vysokého předního kola. V roce 1889 bylo kolo již podobné dnešnímu. Dříve jízda na kole byla bezpečná, protože nejezdilo moc aut. Také ve Kbelích se jezdilo hodně na kole. Jak děti, tak dospělí. Lidé většinou pracovali v místě bydliště a do práce jezdili na kolech. U podniku Pal Kbely i Leteckých opraven byly u brány umístěny stojany na kola, kam si je zaměstnanci odkládali, když přijeli do práce. Za války, když nejezdil autobus až do Kbel, byla na Mladoboleslavské ulici v místech dnešního odbočení ke stanici metra C Letňany úschovna kol, kterou vlastnila rodina Boháčova. Pak lidé pokračovali pěšky na Krocínku. V současné době se většinou kolo bere jako součást sportovního vyžití. Pro větší bezpečnost se dělají cyklostezky. Na území Kbel je vybudováno několik rozsáhlých cyklostezek: Polaneckého a Toužimská, chodník podél kasáren, lesopark Letňany, Centrální park Kbely, propojení s Vinoří a Satalicemi, další vede do Hloubětína. Stezky se pravidelně udržují. Děti musí mít při jízdě na kole na hlavách helmy, dospělí podle vlastního uvážení. Povinností všech, je dodržování pravidel silničního provozu.

K dopravním prostředkům a v současné době velmi rozšířeným patří i letadla. Hovoříme i o letadlech, protože to se týká také Kbel. V roce 1918 byl vybrán prostor na kraji Kbel, kde byla rovina a to bylo vhodné pro letadla. Ještě do konce roku 1918 stálo na prostoru několik provizorních budov. Původně to bylo letiště vojenské, později se smíšeným provozem. V roce 1920 byla zahájena ve Kbelích výstavba civilní části letiště. První civilní letadlo přistálo ve Kbelích 20. srpna 1920. Civilní provoz byl zahájen dne 15. října 1920 na trati Paříž – Štrasburk – Praha. Po dostavbě letiště v Ruzyni 15. dubna 1937 se civilní provoz přestěhoval tam a kbelské letiště zůstalo jen vojenské. V letech 1928 – 1931 byly právě ve Kbelích položeny organizační základy dalších leteckých pluků čs. Vojenského letectva. Za války bylo letiště obsazeno německou armádou. Poválečný vývoj letiště je spojen zejména s rozvojem letecké dopravy a v 60. a 70. letech dochází postupně k obměně letadlového parku a je tu i letka vrtulníků. V současné době je na letišti umístěna 24. základna dopravního letectva T. G. Masaryka, pod kterou spadá i letka ministerstva obrany, která letadly Airbus A 319 CJ zajišťuje přepravu ústavních činitelů. Dále zajišťuje přepravu osob a nákladu vojenskými a transportními letouny CASA C-295M a vrtulníky pro potřeby Armády ČR na území České republiky i do zahraničí. Zabezpečuje také úkoly letecké záchranné služby.

K dopravním prostředkům, které patří také do Kbel, jsou motorky. Úplně první velocipéd byl vyroben v roce 1867-68 ve Francii. Byl parní. Benzinový byl vyroben v roce 1885. První český motocykl vyrobili pánové Václav Klement a Václav Laurin v roce 1899. Během první světové války se výroba zastavila. Ve druhé světové válce se motocykly používaly hlavně v armádě. Civilní výroba byla obnovena až po skončení války. V současné době se motocykl používá hlavně pro vlastní přepravu. Pamětníci si jistě pamatují na zmrzlináře pana Eduarda Růžka, zvaného Edáček. Ten vlastnil motocykl Manet, a protože byl malé postavy, se svým motocyklem běžně podjížděl stažené závory.

Kdysi se uvažovalo o dalších spojích do Kbel, jako je trolejbus a později i metro. K tomu však nedošlo. Nikdy zde však nemohla být tramvajová doprava, protože Kbely leží na kopci.

Všem přítomným děkujeme za jejich vzpomínky k doplnění tématu o dopravě a zveme další příznivce na Letopisecká setkání.

Upozorňujeme čtenáře, že si mohou přečíst zápisy z jednotlivých Letopiseckých setkání nově na webových stránkách MČ Praha 19 - „Historie“.

Na tomto setkání jsme dokončili povídání o Klubu seniorů a Svazu tělesně postižených. Věnovali jsme se také zdravotnictví ve Kbelích z historie do současnosti.

Kdy byl založen Klub důchodců (dnes Klub seniorů) jsme hovořili na 43. setkání v květnu. Bylo to roku 1960. Za pomoci občanů se nám podařilo dát dohromady další jména lidí, kteří byli ve výboru klubu.

Rok 1973 – předsedkyně - Marie Černá, místopředseda - Alois Kvasnička, tajemnice - Hana Martinková, knihovnice – Josefa Granátová a Jana Martincová, hospodář – Jan Karkán, údržba – Pavlína Baladová.

Rok 1981 – předseda – Emil Keyř, místopředseda – František Štafl, jednatel – Jindřich Štěrbáček, kulturní referent – Božena Leiblová, pokladník – Jaroslav Vyčichl, hospodářka – Věra Eklová, knihovnice – Marie Ložková.

Pobytové zájezdy pro důchodce zajišťovala v té době paní Jaroslava Janečková, zaměstnankyně MNV Kbely. Dále jsme dali dohromady až členy výboru od roku 2004. Proto prosím čtenáře, zda si někdo nevzpomene na jména členů výboru v dalších letech.

Rok 2003 – 2004 - předsedkyně – Libuše Pazdýrková, členky výboru – Želázková, Janečková, Doležalová

Rok 2004 – 2014 - předsedkyně - Věra Fojtíková, členky výboru – Marie Vlachová, Marie Stuchlíková, Marie Janečková.

Od roku 2014 vykonávala funkci předsedkyně Klubu důchodců paní Ježková. V současné době má klub přes 100 členů. Klub nezapomíná na své členy, kteří slaví v určitých letech svá kulatá životní jubilea. Blahopřát se začíná od 80 let. Od 90 let se přeje členům každý rok. Všichni dostanou blahopřání a malý dárek. V příštím roce, tj. roku 2017, bude 90 let jedenácti důchodcům klubu.

Podařilo se mi také zjistit, že Svaz invalidů (dnes Svaz tělesně postižených) byl založen ve Kbelích roku 1981 a první předsedkyní byla paní Jaroslava Holíková. Svaz měl asi 60 členů. Z jednoho členského průkazu jsem zjistila, že kbelská organizace patřila pod Svaz invalidů ve Vysočanech, protože byl opatřen razítkem Svaz invalidů Obvodní výbor, Praha 9, U skládky 4. Byl vydaný 1. 2. 1990, kdy začalo členství v organizaci. Na další straně bylo již razítko Svazu invalidů Praha 9 – Kbely.  Současná předsedkyně STP paní Zborníková zjistila, že kbelský svaz byl také součástí Svazu invalidů v Klánovicích.

Povídání o zdravotnictví ve Kbelích bylo také velmi zajímavé. Již za 1. republiky působil ve Kbelích jeden lékař – MUDr. Husa. Svou první ordinaci měl ve svém domě dnes na Hornopočernické ulici čp. 369. Druhým lékařem po druhé světové válce byl MUDr. Čistín, který byl vojenským lékařem. Ordinaci měl v domě na Mladoboleslavské ulici čp. 565 nad nynější lékárnou. Oba lékaři byli pro děti i dospělé. Bohužel se mi nepodařilo zjistit jejich křestní jména. Z výpisu z první kroniky jsem také našla, že v roce 1938 byla v obci zřízena poradna pro matky a kojence v čp. 58 za nájem 60,- Kč měsíčně. O zřízení požádala pracovní komise žen. Dále se již nikde nepíše, kdo poradnu vedl a do kdy existovala. V 50. a 60. letech minulého století byly ordinace praktických lékařů v domě na Mladoboleslavské ulici čp. 565. Obvod č. měl MUDr. Josef Krhounek a obvod č. 2 MUDr. Došek (nepamatuje si někdo jeho křestní jméno?). Do roku 1965 bylo dětské a ženské oddělení a rehabilitace v domě, co je nyní cukrárna Avanti na Mladoboleslavské ulici čp. 475. Dětskou lékařkou byla po mnoho let MUDr. Hedvika Vobořilová. Kbely měly také zubaře. Po válce bylo zubní oddělení ve Vrchlabské ulici čp. 35 (dnes je tam zlatnictví), kde ordinoval MUDr. Brož a druhým zubařem byl MUDr. Šaněk, který měl ordinaci v Rokytnické ulici (neznáme jejich křestní jména). Rovněž v čp. 565 byl zubní lékař a opět se mi nepodařilo zjistit jméno.

V roce 1965 bylo otevřeno nové zdravotní středisko v Železnobrodské ulici čp. 764.

Praktické lékařky pro dospělé - MUDr. Jiřina Anýžová, zdravotní sestra – Minaříková; MUDr. Emílie Vávrová.

Dětská lékařka - MUDr. Hedvika Vobořilová, zdravotní sestry – Helena Granátová, Vlasta Melvaldová

Zubní ordinace – jméno lékaře či lékařky neznáme – zdravotní sestra Marie Filipová

Gynekologie – MUDr. Oktábcová

Rehabilitace – Blanka Minaříková

Ze strany v ulici Bakovské byly v přízemí garáže pro sanitky a v prvním patře zubní laboratoře.

Lékárny:

První lékárna byla v nynější Vrchlabské ulici v čp. 26, kde byl lékárníkem Mgr. Pospíšil asi do roku 1943. Další lékárna byla na Mladoboleslavské ulici v čp. 565, kde byli rovněž lékaři. Lékárníkem byl asi v 50. letech minulého století Mgr. Hradec. V současné době mají Kbely dvě lékárny. Jedna zůstala na Mladoboleslavské ulici čp. 565, nazývá se Lékárna ROYALE, s. r. o. a další je v nové zástavbě nad rybníkem v ulici Tauferova čp. 1041 Lékárna Kbely.

Lékařská pohotovost.:

Za 1. republiky, když ve Kbelích ordinoval MUDr. Husa, lidé si došli pro něho sami domu. Později měla telefon paní Doubková, která bydlela v domku vedle MNV (dnes již nestojí) a ta přivolala lékaře, který přijel sanitkou, pravděpodobně z Vysočan. Kde byla pohotovost v roce 1981.

Pro dospělé:

Praha 9 – Čakovice, Dr. Maroldyho čp. 460

Praha 9 – Prosek, Novoborská čp. 374

Praha 9 – Vysočany, Sokolovská čp. 304

Pro děti:

Praha 9 – Prosek, Veltruská čp. 558

Praha 9 – Vysočany, Sokolovská čp. 304

Zubní:

Praha 1, Vladislavova 22

Lékaři v roce 1978:

Praktické lékařky pro dospělé:

Obvod Kbely 1 – MUDr. Emílie Vávrová

Obvod Kbely 2 – MUDr. Jiřina Anýžová

Oddělení pro děti a dorost - MUDr. Hedvika Vobořilová

Gynekologie - MUDr. Rosecká

Rehabilitace - MUDr. Hanuš

Zubní - MUDr. Doležalová

Zdravotní středisko v současnosti (2016) stále na adrese Železnobrodská čp. 764.

Přízemí:

Praktické lékařky pro dospělé

MUDr. Jiřina Anýžová, zdravotní sestra Rita Veseláková

MUDr. Emílie Vávrová (do konce roku 2016), zdravotní sestra Jarka Zborníková

Praktický lékař pro děti a dorost

MediClinic - MUDr. Jana Vacková, zdravotní sestra Helena Radová. V současné době Dr. Vackovou zastupuje MUDr. Jana Benediktová.

Všeobecný praktický lékař pro dospělé (vchod do ordinace z Bakovské ulice)

MUDr. Petr Bouzek, MUDr. Yvonné Kolanová, zdravotní sestry pro oba lékaře - Sůrová a Rybínová.

První patro:

Ordinace ORL (ušní, nosní, krční) - MUDr. Robert Jatel

Privátní stomatologická ordinace KATORGA, s.r.o. - MUDr. Roman Zhguta, zdravotní sestra Helena Hradilová

Gynekologie a porodnictví GYNBRA, s.r.o. - MUDr. Jaroslav Brabenec, porodní asistentka Ivana Brabencová

Rehabilitace – RaF spol. s r.o. (rehabilitace a fyzioterapie) nově za skleněnou přepážkou na chodbě od roku 2016.

MUDr. Zuzana Neumannová, rehabilitační sestry, Jana Švambergová a Bc, Dis. Kateřina Moravcová.

Z Bakovské ulice jsou další ordinace:

Kožní – MUDr. Věra Derflová

Oční  Vido Kbely - MUDr. Tomáš Vido

Optika Kbely – Bc. Jitka Runčíková

Další optika Ing. Dagmar Potůčková je na Semilské ulici čp. 112.

Od roku 2008 byly zavedeny regulační poplatky u lékařů.

-          Poplatek za vyšetření 30,- Kč byl zrušen k 1. 1. 2015

-          Poplatek za lékařskou pohotovost je 90,- Kč

-          Poplatek 60,- Kč se vybíral za každý den pobytu v nemocnici, od 1. 1. 2014 byl zrušen

-          Poplatek 30,- Kč za výdej léků byl zrušen k 1. 1. 2015

Prosím čtenáře, pokud někdo zná jména lékařů nebo zdravotních sester nebo může ještě něco ke zdravotnictví doplnit, napište mi na e-mail Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. nebo se zastavte na úřadě, kde jsem každou středu. Moc děkuji.

Ivana Engelová, kronikářka Kbel

Na dnešním setkání jsme probírali komunikace a inženýrské sítě z historie do současnosti.

Jako první téma jsme měli silnice a chodníky. Nejstaršími ulicemi ve Kbelích je současná Vrchlabská a Mladoboleslavská. Silnice i chodníky byly všude prašné a blátivé. Nejdříve byly vydlážděny právě ty nejstarší ulice. Na silnicích byly někde větší a někde menší kostky. Teprve v roce 1924 se dehtovala jako první silnice ta, která šla kolem letiště, jak se uvádí v kronice.  Od roku 1960 se začalo postupně s asfaltováním silnic ve všech kbelských čtvrtích. Chodníky se dláždily později než silnice. U některých rodinných domků byly dlaždice, které si majitelé sami zakoupili a položili. Ve válce při bombardování bylo ve Kbelích hodně chodníků a silnic zničeno. Na poničené chodníky dostali majitelé domů materiál – kostky a sami si museli chodníky opravit. Vyasfaltovaly se jen hlavní silnice. V roce 1998 se přešlo na novou koncepci komunikací. Někde se zrušily chodníky, vznikaly klidové zóny, pokládala se zámková dlažba a tvořila se zelená pásma. Zámková dlažba je na silnicích i chodnících. Pouze hlavní frekventované silnice jsou asfaltové.

K silnicím a chodníkům patří také osvětlení. Již v roce 1894 se na jednání zastupitelstva ve Kbelích projednávalo zřízení 8 petrolejových lamp. Teprve v roce 1923 bylo zavedeno elektrické osvětlení na letiště i pro Kbely. Kbely měly v tomto roce 13 veřejných světel a v roce 1924 dalších 11. Postupně se zaváděly další lampy, aby byly osvětleny všechny ulice. V roce 1932 bylo postaveno 5 elektrických světel kolem vlakové zastávky poblíž přejezdu do Vinoře. Po roce 1945 bylo veřejné osvětlení znovu zřízeno, protože za protektorátu byly měděné dráty odevzdány na válečné účely. Byly nahrazeny hliníkovými, které při bombardování obce byly přetrhány, a obec tonula ve tmě, jak je uvedeno v kronice. V roce 1957 byl osvětlen chodník kolem kasáren.  V roce 1966 se začaly vyměňovat dřevěné sloupy za betonové. V dalších letech se začaly pokládat kabely do země a stavěly se transformační stanice. V roce 1979 byly provedeny rozsáhlé údržbové práce na veřejném osvětlení.

První kanalizace ve Kbelích byla pouze na splaškovou vodu, která v roce 1914 vedla cementovým potrubím pouze v ulici Vrchlabská. Další podobná kanalizace vedla ulicí Mladoboleslavskou. Kolem silnic byly příkopy, kterými odtékala dešťová voda. Příkopy byly i podél silnic ve čtvrtích rodinných domků. Majitelé měli u domů žumpy, které se musely vyvážet. V kronice z roku 1940 je také zápis „Firmě Nekvasil zadána kanalizace (myslí se tím splašková dešťová voda) úseku státní silnice od zahrady pana Suldovského a pana Šíny až do nového kanálu při okresní silnici satalické za 14.614,40 Kč“. Hloubková kanalizace se prvně kopala ve Kbelích v roce 1953 při stavbě prvního sídliště na Mladoboleslavské ulici. S kanalizací souvisí i čistírna. Byla zbudována v poli mezi Kbely a Vinoří, která je v současné době nedostačující. V jednotlivých čtvrtích se kanalizace zaváděla postupně od roku 1960 u letiště a byla dokončena v roce 1999 ve čtvrti v Uličkách.

Lidé měli u domků vlastní studny nebo byly také studny obecní. V roce 1911 byla vykopána studna u hráze rybníka na konci Vrchlabské ulice a byla určena na kropení silnice. Další veřejná studna byla na křižovatce na Mladoboleslavské ulici před obchodem pana Růžka, která se nazývala líná pumpa, kde se scházeli nezaměstnaní. V roce 1972 začalo napojení Kbel na pražskou vodovodní síť. Kbely jsou zásobovány vodou ze Želivky. Jiné části Prahy z Káraného a některé pražské části jsou zásobovány vodou z obou sítí. Rozvodné sítě byly ve Kbelích dokončeny v roce 1988. Do té doby měli obyvatelé Kbel vodu z vlastní studny a do sídliště a na letiště se přiváděla voda potrubím z Prahy k majáku, který sloužil zároveň i jako vodárna, a samospádem tekla voda potrubím do Kbel. V současné době stojí Rozvodna vody na kraji Kbel na Mladoboleslavské ulici proti odbočce k metru Letňany.

Plynofikace začala ve Kbelích v roce 1997 a postupně byl plyn zaveden do všech čtvrtí. Do té doby se všude topilo v kamnech nebo kotlích na tuhá paliva. I v sídlištích byly kotelny. V prvním sídlišti byla jedna a ve 2. sídlišti byly tři. Topilo se hnědým nebo černým uhlím, briketami, koksem a dřevem. Popel, který se z kamen vybíral, se musel také odvážet. Sypal se do nádob nebo vykopaných jam. Popel se odvážel ještě v 50. letech minulého století povozem taženým koňmi. Známým popelářem byl pan Čeněk. Popelářské vozy se začaly u nás zavádět v 70. letech minulého století. Popelářské vozy systému KUKA se vyráběly v Brandýských strojírnách a slévárnách v Brandýse nad Labem pod označením LIAZ BOBR.   Popelnice byly na všechen odpad. Teprve v současných letech se začalo s tříděním odpadu. Jsou kontejnery na sklo, papír, textil, elektro. Začaly se také provozovat sběrné dvory. Také Kbely mají od 1. dubna 2015 sběrný dvůr na konci ulice Jilemnické.

A nakonec ještě jeden výpis z kroniky: „ Dne 19. září roku 1933 vznesla místní organizace domkařů na obci následující požadavky: zřízení rumiště a mrchoviště, zákaz vylévání splašků do ulic, osvětlení Letňanské ulice, zřízení tržiště u zastávky, oplocení parcel a zřízení chodníků kolem nich, propůjčit pozemek chovatelům drůbeže a opatřit vývěsné tabule“.

Poslední setkání v letošním roce se neslo v duchu adventního času. Přítomné vítaly příjemné vánoční písně a vánočně vyzdobená zasedací místnost radnice. Příznivce Letopiseckých setkání přišla pozdravit paní místostarostka Ivana Šestáková a tajemník JUDr. Josef Nykles a popřáli všem krásné vánoce a hodně zdraví v novém roce.

Připomněli jsme si různé zvyky a tradice převážně křesťanské a nejen vánoční. Povídání jsme začali podzimem, kdy ve Kbelích slavíme posvícení vždy první sobotu po svátku svaté Ludmily (16. září). Nikde jsem však nenašla, proč to tak je. Svatá Ludmila byla zavražděna 15. září 921 a lidé jí začali uctívat jako mučednici. Jen pro zajímavost uvádím, že v roce 1981 byla otevřena tumba s pozůstatky sv. Ludmily, kde byly nalezeny různé textilie a snad i závoj, kterým byla zardoušena. Již Kosmova kronika se zmiňuje, že i závoj byl spolu s ostatky přenesen do Prahy z Tetína, kde Ludmila žila.

Dalším podzimním svátkem je 28. září, kdy se slaví sv. Václav. Podle legend se narodil kolem roku 907 a byl vychováván na Budči. Roku 935 ho nechal jeho vlastní bratr Boleslav ve Staré Boleslavi zavraždit.

Prvního listopadu je svátek Všech svatých a druhého listopadu památka zesnulých, lidově Dušičky. Oslava Dušiček se odvíjí od svátku Všech svatých, kdy Keltové oslavovali konec roku z 31. října na 1. listopadu. Věřilo se, že může dojít k setkávání živých s mrtvými. Tradice zapalovat svíčky pochází od Keltů i Slovanů. S nástupem křesťanství u nás se slaví Dušičky, kdy se vzpomíná na zesnulé. Lidé zdobí hroby květinami a věnci.

Jedenáctého listopadu se narodil kolem roku 316 sv. Martin v římské provincii Panonie a byl přijat za ochránce křesťanství ve Francii. U nás se konaly na sv. Martina posvícenské hody. Tradice svatomartinského vína je spjatá s dobou císaře Josefa II. V tomto období bylo zvykem připíjet na den sv. Martina prvním novým vínem, a to především z důvodu ukončení vinařské sezóny a přípravy na další. Svatomartinská vína jsou ryze českou tradicí. Jejich ochutnávka by se měla konat vždy 11. 11. v jedenáct hodin a jedenáct minut. Také tři vinárny ve Kbelích tuto tradici dodržují. A proč také svatomartinská husa? Jedna z legend vypráví, že když měl být sv. Martin jmenován biskupem, ukryl se do husince. Husy ho prozradily, a proto skončily na pekáči. Jiná legenda praví, že husy svým kejháním přerušovaly Martinovo kázání a za trest skončily také na pekáči. Také je známá jedna pranostika, že Martin přijel na bílém koni.

A pomalu se dostáváme k času adventnímu. Advent znamená doslova „příchod“ a byl dobou očekávání příchodu Mesiáše na svět. Přípravná doba na vánoce zahrnovala prvé čtyři neděle církevního roku. Byla dobou postní, zákazu zábav, tance a zpěvu. Konaly se také četné lidové obřady a zvyky, které postní zásady porušovaly. Advent začíná první nedělí mezi 27. listopadem a 3. prosincem. Tradičním symbolem je od 19. století adventní věnec, který má v různých zemích různou podobu. V České republice a v katolických zemích se zdobí čtyřmi svíčkami, z nichž jsou tři fialové nebo modré a jedna je růžová. Dříve se věnce zavěšovaly ke stropu. V současnosti se dávají na stůl. Každou adventní neděli se zapaluje jedna svíčka. První je svíce proroků, druhá betlémská, třetí pastýřská a čtvrtá je andělská. Někde se zapaluje ještě pátá bílá svíčka přímo na Štědrý den. Kruhový věnec představuje Boží věčnost a jednotu, vzkříšení a věčný život. Stále zelené rostliny jsou symbolem života. Toto se však v současnosti nedodržuje a na stole se objevují nejen věnce, ale i jinak zdobené svíčky a dekorace. Jednotlivé neděle se označují jako železná, bronzová, stříbrná a zlatá. Krásným zvykem je rozsvěcování stromků na veřejném prostranství na první adventní neděli. Také ve Kbelích se v Centrálním parku rozsvěcuje krásný rostlý strom. Poprvé byl „Strom republiky“ postaven na brněnském Náměstí svobody spisovatelem Rudolfem Těsnohlídkem. Pohnula ho k tomu událost, kdy s přáteli nalezli v zimě v roce 1919 v bílovickém lese prochladlé děvčátko. Tento zážitek ho zasáhl natolik, že se o vánocích 1924 rozhodl vztyčit na náměstí strom a pod ním uspořádat sbírku na pomoc všem opuštěným dětem. V dnešní době zejména děti od začátku prosince otevírají adventní kalendáře, kde mají na každý den nějakou sladkost až do 24. prosince. Další moderní tradicí je výzdoba domovů Vánoční hvězdou a spoustou dalších světelných ozdob.

Čtvrtého prosince je svátek Barbory. Na tento svátek se řežou větvičky třešní nebo višní a čeká se, až v teple doma rozkvetou. Říkávalo se, že když svobodné dívce rozkvete barborka, tak se do roka vdá. Také se věřilo, že kolikátý den větvička rozkvete, bude příští rok ten měsíc nejlepší. Osud sv. Barbory byl smutný. Narodila se počátkem třetího století v rodině bohatého kupce. Její otec byl nepřítel křesťanů. Když se dověděl, že jeho dcera je křesťankou, chtěl jí hned zabít. Dívce se však podařilo utéci, ale otec jí vypátral a nakonec jí sám setnul hlavu mečem. V předvečer svátku chodívaly po venkovských domech „Barborky“, ženy a děvčata zahalené do bílých prostěradel. V ruce držely košík s ovocem a sladkostmi, jimiž podělovaly děti, ale v druhé ruce měly metlu a hrozily zlobivým dětem. Svůj příchod ohlašovaly zvonkem nebo tlučením na okno.

Na 6. prosince připadá svátek sv. Mikuláše, který se narodil kolem roku 280 a zemřel právě 6. prosince roku 345 nebo 352. Jde o jednoho z nejuctívanějších svatých v celém křesťanství. Píše se, že po smrti rodičů rozdal část majetku chudým a dal se na duchovní víru. Legenda vypráví, že v té době se jeden muž dostal do velkých dluhů a zbývalo mu jediné - prodat své tři dcery do nevěstince. Když se o tom dozvěděl sv. Mikuláš, vhazoval otevřeným oknem do ložnice dívek tři noci za sebou peníze, jimiž otec splatil dluh, a ještě mu zbylo na věno pro dívky. V české tradici se mikulášská nadílka odbývá v předvečer světcova svátku, tedy 5. prosince. Nejprve ve středověku obcházely domácnosti mikulášské maškary a konaly se průvody, které doprovázely Mikuláše. Časem se doprovod sv. Mikuláše zredukoval na anděly a čerty, a tak je to dodnes. Mikuláš, anděl i čert přinášejí dětem sladkosti a děti za to musí říci básničku nebo zazpívat písničku. Svatý Mikuláš je také uctíván jako patron námořníků, obchodníků, lukostřelců, dětí, lékárníků, právníků, studentů a vězňů. Je také patronem států Ruska a Lotrinska a měst Amsterodamu a Bari.

Dnes již zapomenutá tradice je na svátek sv. Lucie 13. prosince. V tento den chodila skupina žen v bílém se začerněným obličejem. To byly „Lucky“, které na rozdíl o Barborek moc hodné nebyly. Chodily po domech a kontrolovaly čistotu.

A již jsme se dostali k 24. prosinci – Štědrému dni. Vánoce jsou jedny z nejvýznamnějších křesťanských svátků. Tento den má mnoho pověr a tradic. Tak například by se měl celý den držet půst, aby člověk viděl večer zlaté prasátko. Nemělo by viset na šňůře prádlo, aby z rodiny nikdo nezemřel. Večer se kolem stolu schází celá rodina. Někde se dává jeden talíř navíc pro pocestné nebo rodinné příslušníky, kteří jsou mimo domov nebo také pro zemřelé. Vše by mělo být na dosah ruky, aby nikdo nevstával od stolu. Kdo se vzdálí, může do roka zemřít. Večeře začínala modlitbou, dnes spíše přípitkem. Tradiční pokrm luštěniny vytlačil postupně kapr. Také se rozkrajují jablíčka a hledá se uvnitř hvězdička ze semínek pro štěstí. Do vědra se lilo olovo a věštil se osud. Tyto zvyky se v některých rodinách dodržují dodnes. Ze vzpomínek přítomných, na Štědrý den se nesmělo zametat, snad proto, aby se nevymetlo štěstí. Další byla vzpomínka na dědečka, který svým dcerám před večeří dával pod talíř peníze a po jídle jim je zase sebral. Děti se nejvíce těší na dárky pod stromečkem. Víte, proč se vánoce slaví již 24. prosince, když se narození Ježíše datuje na 25. prosince? Je to proto, že až do středověku se za počátek nového dne považovalo setmění předešlého dne, nikoli půlnoc, jako je to nyní. Již dříve jsme si říkali, že první vánoční stromeček u nás postavil pro své přátele v roce 1812 ředitel pražského Stavovského divadla Jan Karel Liebich na svém libeňském zámečku. Nejdříve měli stromek jen v bohatých rodinách a až později se dostal i do chudších domácností. Zajímavostí také je, že se někde věšely stromky ke stropu špičkou dolů. Bylo to vzhledem k místu ve světnicích, které byly jedinou místností, kde se v zimě topilo.  Na 25. prosince připadá Boží hod vánoční a 26. prosince sv. Štěpán.

Součástí křesťanské vánoční tradice jsou také betlémy. Jejich historie spadá do 4. století. Vůbec první doložený betlém v českých zemích byl v roce 1560 v jezuitském kostele v Praze. Marie Terezie roku 1751 zakázala stavění betlémů a předvádění vánočních her v kostelech. Lidové betlémářství se rozvíjelo hlavně v 19. století. Jedním z nejznámějších je třebechovický betlém. Ve Kbelích pořádá vždy na počátku prosince ve své klubovně výstavu betlémů organizace Junáka.

Během velkých křesťanských svátků (Vánoce, Tři králové a jiné) zpívaly děti koledy při obcházení jednotlivých stavení, kdy si koledovaly o výslužku, kterou představovalo hlavně jídlo. Podle legendy je autorem první koledy svatý František z Assisi (1181-1226). Jednou ze zajímavostí je, že v 15. století bylo v Polsku přeloženo hodně koled z češtiny, šlo o koledy Jednoty bratrské, což byla protestanská církev.

Betlémské světlo je plamínek zapalovaný každoročně před Vánocemi v betlémské jeskyni, v níž se podle tradice narodil Ježíš Kristus a je rozvážený skauty do řady míst v Evropě a také do několika amerických zemí. Zpravidla bývá nejprve letecky dopraven do Vídně, odkud se šíří většinou po železnici. Původně se charitativní akce poprvé uskutečnila v Rakousku v roce 1986 a šířila se do dalších zemí. Například roku 1989 do Československa, Polska, Maďarska a Rumunska. V roce 1992 do Itálie a Ukrajiny, v roce 2001 do Spojených států amerických, Grónska a na Island. Rovněž kbelští skauti přivážejí betlémské světlo a rozdávají ho zájemcům v přízemí radnice. Také tento rok to bude 22. prosince od 15,00 do 17,30 hodin.

Dnešní předvánoční povídání, za velkého přispění všech přítomných, jsme zakončili 6. lednem svátkem Tří králů. Od 4. století se označuje tento den jako svátek Zjevení Páně. Jeho spojení se Třemi králi je pozdějšího původu a je svou podstatou lidové. První autor, který uváděl jejich jména, Kašpar, Melichar a Baltazar byl kancléř pařížské Sorbonny Petr Comestor ve 12. století.  Písmena C+M+B, která se píší na dveře, nejsou začáteční písmena jmen Tří králů, nýbrž zkratka latinského Christus mansionem benedicat, což je přeloženo Kristus požehnej tomuto domu.

Svátkem Tří králů se končil cyklus vánočních svátků a odstrojoval se stromeček. V některých rodinách se nechává ozdobený stromeček i betlémy až do Hromnic, tj. 2. února.

Děkujeme všem, kteří nám pomáhají doplňovat historii ve Kbelích svými vzpomínkami, ale hlavně dobovými fotografiemi. Přejeme všem krásné prožití vánočních svátků a do nového roku 2017 hodně zdraví a spokojenosti. Těšíme se na vás při dalším již 49. setkání, které bude 2. ledna 2017.

Ivana Engelová, kronikářka a Ing. Ivana Zámyslická, odbor tajemníka